KAMIOŇÁCI 17

… prej – Kamioňák je jako sníh – nikdy nevíš kdy přijde, kolik centimetrů to bude, ani jak dlouho vydrží …

… no jo, už je za dveřmi … ze severu od polí fouká ledový vítr – ochladilo se, i vrabčáci zmizeli v křoví a to mě ještě ráno poskakovali po kabině, ťukali rozverně zobáčky na plech, čímž mě příjemně vzbudili ….

…. a to ještě minulý týden u Constanty v Rumunsku bylo 35 st. … na cestách mimo dálnice jsem při každém zastavení odháněl hejna much a večer mraky komárů, všude žlutá tráva, vítr rozháněl prach z polí a cest, nekončící nesklizená pole s kukuřicí, sem tam přerušená kolonií polorozbořených chatrčí, na každé návsi dřevěný Market se střechou z vlnitého plechu, před Marketem hlouček snědých domorodců s lahví piva v ruce – takový hlouček čítající cca 10 vesničanů měl dohromady celkem tak 20 zubů, 4 vaťáky, 13 a půl tepláků, 7 gumáků a 0 podprsenek …. na začátku osady byla značka s názvem obce a omezení na max. padesátku … já jel šedesátpět, ale všichni za mnou na mě blikali, mne ihned předjížděli stovkou a klepali si přitom na čelo … cítil jsem se docela frustrovaně …

… na vykládce firmy Michelin sto kiláků za Bukureští byla má frustrace ještě větší, po příjezdu v devět jsem se nahlásil na vrátnici, docela šikovná vedoucí příjmu mne zapsala, ale na mou otázku kdy bude descarcare jen pokrčila rameny s tím, že už jsem v evidenci a ať počkám …. šel jsem se ptát po 4 hodinách – pokrčení rameny, po dalších pěti už tam ta šikovná nebyla, zato tam byl škaredý chlap … na mou otázku kdy mne konečně složí, odpověděl taky otázkou: „Čéko ? …   maš šokolade ?“ … říkám že nemám, “ Maš čus, banana, ovošči ?“ … nemám, mám pivo, bír … „Nini –  čo take ňamňam maš ?“ … jsem si vzpomněl že mám někde v kastlíku rok starý pytlík karamel Krowki, ty jsem mu nabídl – s usměvem kývl hlavou a já mu je donesl ….. najednou volal do skladu, za chvíli přiběhl skladník, vzal si od vrátného půlku Krowek a mě pokynul, že můžu vjet do fabriky – směr sklad …. bylo už skoro sedm večer když jsem nacouval k rampě … zamkl dveře a šel do skladu – nikde nikdo, jen uklízečka  mydlila schody do kanclu a na mou otázku kde sakra všichni jsou, si ukazovala rukou do pusy … no jó přestávka – svačina, po další hodině mne už definitivně skládat začali …. z fabriky jsem vyjížděl v devět večer …. celkem tedy vykládka – 12 hod., tak to Taliáni jsou se svými pěti – šesti hodinami proti Rumunům úderníci ….

…. druhý den u Constanty byla nakládka docela v pohodě – vezl jsem toaleťák do Budimpešti pro Lídl a tak si mně skladník vytáhl z hejna rumunských kamionú se slovy „Lidl este numarul unu – hai, hai“ pochopil jsem a za půl hoďky jsem už uháněl k Neumětelům …..

…. večer jsem už za tmy zastavil za nějakým městem na plácku u cesty, uvařil si večeři – obligátní fazole, pojedl, zatáhl záclonky a zaujal polohu ležícího střelce …. když už jsem téměř usnul, ozvalo se bouchání na dveře, stáhl jsem okýnko – venku stál nějaký Drákula se dvěma bílými svítícími špičáky a křenil se na mne, v jedné ruce měl baterku, ve druhé tyčku od heveru …. obloukem ruky mi ukazoval, že tenhle plácek je jeho, pak mi ukázal pět prstů, řekl – činči ojro, poklepal na tu tyčku od heveru a přitom mával zběsile baterkou …. dal jsem mu pětieurovku a chtěl po něm nějaký doklad, bo alespoň štempl … řekl jen – nini, stále kroužil baterkou a poklepával na tyčku …. uvěřil jsem sám pro sebe variantě že tenhleten  Drácula se stal pro dnešní noc za bůra mým „Osobním strážcem“ a vzápětí usnul …

…. nic pozoruhodného se již neudálo …. snad jen že na Rumunsko – Maďarské hranici byla desetikilometrová kolona na šest hodin …. na čáře pak, po příjezdu k okénku se mne jen rumunský celník zeptal – „Čéko ?“ a mávl rukou – jeď, totéž u maďara, ten navíc kukl z dálky na pasport …. nepochopil jsem tu kolonu – jedeš ze země EU do země EU a takové zbytečné zdržení …. jeden Slovák mi vysvětlil že je to kvůli Turkům – pravda že tak každý pátý – šestý kamion byl turecký … několik jich stálo na celním parkovišti a prohledávali je celníci …

… prej – jak si Rumuni dělají kafe ? … lžičku cukru do huby, lžičku kafe do huby, zapít vodou, nepolknou a strčit prsty do zásuvky ….

…. anebo – dondů třé Rumuni do Hudebních nástrojů a povídajů: „Chtěli by jsme založiť kapelu na hody, tož nám dajte hentů flétnu, ten saxofón a hentů harmoniku !“

Prodavač sa zamyslí a říká: „Tož tu zářivku vám móžu sdělať, ten hasičák eště též, ale jak to uděláme s tým radiátorem ?“ …. to nevím ….

… tož tak …

… Váš Olaf – Kulatá lopata – Tydýt …