VM 7

MEZIŘÍČÍ A MOR 1715 – kapitola 7.

Krčma U Magdy

V zimě se město smrskne.

Ze zvyků, ne však z mapy. Ulice se zkrátí, dvory se zavřou, návštěvy se omezí na ty nejnutnější. V zimě se nepřechází jen mráz – přechází se i nemoc.

Lidé chodí méně, mluví méně, dokonce i kazatelé zkracují kázání.

A jestli ne, poslouchá je méně lidí. Před morem se drží dál od míst, kde je těsno: kostel, trh, krám, krčma.

Těsno je nebezpečnější než hřích.

U Magdy seděli ti, kterým nikdo neříkal jménem – jen „štamgasti“ – a rychtář Ctirad, kulhavý muž s prsty špatně srostlými a autoritou, kterou nebylo třeba vyhlašovat bubnem ani řinčením zbraní.

Do hospody se dalo jít i zezadu přes dvůr starého měšťanského pivovaru, který ten šenk stejně časem pohltil.

V létě tam bývaly sudy, sláma a pach Bečvy. V zimě jen tvrdý sníh, dřevo, třísky a rychlé zavírání vrat. Teplo v morové zimě má větší cenu než dřevo.

Dřevo se kupuje.

Teplo se udržuje.

Uvnitř světlo dělil oheň a svíce.

Oheň dával tvrdé tváře těm vpředu, svíce měkčí těm vzadu. Hospoda znala svou hierarchii: vpředu se mluvilo, vzadu se dozvídalo. Kdo nevěděl kudy – ten mlčel.

Magdaléna měla ruce rychlé a gesta přesná. Nedělala pořádek – dělala pohyb. Když nalila, hospoda se pohnula. Když se zastavila, čekala. To bylo její umění. Nedědilo se po chalupách, ale po zimách.

Když Ctirad přišel, přišel pomalu a kulhavě. Levá noha nesla méně, pravá více. V hospodě to nebylo podivné. Sedlák kulhá po poli. Voják kulhá po paměti.

„Pod oheň?“ řekla Magda, aniž by zvedla oči.

„Pod oheň,“ přikývl.

Rychtář sedával vždy pod ohňem – ne kvůli teplu, ale kvůli pohledu. Oheň ukazuje, kdo lže a kdo jen pije. Svíce klamou. Oheň ne.

První džbán vypil pomalu. Nejen kvůli chuti – kvůli hrdlu. V hrdle cítil zimu víc než v noze.

„Kašlou u nás zas,“ řekl muž u stolu.

„Kašlou všude,“ řekl jiný.

„Kašel není mor.“

„Ale tak začíná.“

V zimě se mluví krátce, bez farářů. Farář má dlouhé věty. Hospoda krátké.

„Rozina,“ řekl někdo vzadu.

„A Marjánka,“ dodal další.

„Jedna domácnost.“

„V tom domě čtyři.“

„Tak to stačí.“

V Meziříčí se nemoc nepočítala na lidi – ale podle domů. V domě leží chleba, voda, postel i strach. Na ulici jen zima.

Magda donesla další džbán.

Ctirad zvedl oko a všiml si, že nalila níž než jindy.

„Šetříš?“

„Sud nepočká,“ řekla.

„Lidi čekají míň,“ ozvalo se vzadu.

„I sud má své dny,“ řekla Magda. „Lidi též svoje.“

Dveře otevřel vítr. Člověk šel až za ním. Šátek kolem krku, oči zakalené zimou.

„Kašleš,“ řekl někdo.

„Nekašlu.“

„Kašlal si venku.“

„Kašlu zimou a zima není nemoc.“

Jedna věta. Stačí.

„Vlezl tu s morem,“ padlo od stolu. To už nebyla hospodská věta, ale soudní.

Nový příchozí sevřel pěst – a v hospodě se pěst neutají. První rána nízká. Druhá vyšší. Třetí hledala nos. Džbán se převrhl, pivo šlo dolů. Dřevo pije rychleji než zem.

Někdo chytil ze vzduchu lžíci. Někdo židli. Kdo židli zvedl – měl odvahu. Kdo nechal na zemi – zkušenost.

V zimě se nebije dlouho. Dech je drahý. Krev studená.

„Dost,“ řekla Magdaléna.

Hlas měla pevný, ne vysoký. Ženský hlas v hospodě nesmí být vysoký – to pravidlo se nepíše.

„U ohně se neperte.“ Oheň je oltář. U oltáře se neperou ani ti, co v Boha nevěří.

Ctirad vstal pomalu. Rychlost je pro kluky. Pomalost pro ty, co už jednou vedli lidi na smrt. Autorita šla před ním.

„Jsou dva druhy rvaček,“ řekl. „Jedna o pivu a cti. Druhá o městě.“

„A tahle?“ zeptala se Magda.

„O nemoc. A o nemoc se netlučou ruce, ale slova.“

Ticho. V hospodě má ticho cenu mince.

„Kdo bude venku?“ řekl Ctirad.

Šátek se přihlásil – ani ne tak pro právo, ale spíše pro hrdost.

Magda otevřela dveře. Vypustila teplo, které mělo cenu.

„Kašli venku,“ řekla.

Rvačka skončila zimou.

Ctirad usedl. Džbán srovnal levou rukou. Dva prsty měl špatně srostlé, ale zvedaly. Ruka se v hospodě hodnotí podle toho, co unese – ne podle toho, co ztratila.

„Na radě jsi nebyl,“ řekla Magda a nalila o píď víc než jiným.

„Rada se radí i beze mě.“

„Beze jména to nejde.“

„Jméno je jen pečeť.“

„Ale pečeť drží město, Ctirade.“

„Proč nejsi tam?“

„Řekl jsem doma, že musím na radu.“

„A radě?“

„Že musím domů.“

Magda se pousmála.

„A doma je kdo?“

„Gudrun.“

„Ta z války?“

„Ano ta z bitvy.“

Magda mu doplnila pěnu lžící – gesto úcty.

„Gudrun má dům v malíku?“

„Gudrun má v malíku město. Jen o tom neví.“

Smích krátký. V zimě se smích nepřehání – rozbíhá to kašel.

„Ona má hlas.“

„Má hlas markytánky. Přehluší bubeníka i tesařské kladivo.“

„Kde jsi ji tedy vzal?“

„Na severu. V bitvě o most. My drželi prkna, oni oštěpy. Pak už jsme drželi jen sebe.“

Starý švec řekl:

„Z bitvy si nikdo nepřivede klid.“

„Z bitvy si člověk přivede, co na něj zbylo,“ řekl Ctirad. „Klid nebývá po ruce.“

V Meziříčí se o městě rozhodovalo na čtyřech místech:

– v kostele o duši

– na radě o právu

– u Viléma a Ofélie o těle

– a v hospodě o všem ostatním.

Farář mluvil dlouho, rada čekala, kat řezal a hospoda počítala domy.

Ale mor nechtěl většinu – stačila mu smutná slavobrána.

„Rada mluví o Bohu,“ řekl někdo.

„Rada má faráře pro slova,“ řekl Ctirad. „Město potřebuje felčara pro ruce.“

„Viléma?“

„Viléma nebrali, je kat. Má špatné svědomí a zdravé nůžky.“

„A ty?“

„Já mám pečeť a Viléma beru.“

„Pečeť neléčí, kat jo.“

„Ale pečeť zavírá domy.“

Kašel z dvora zazněl jako zvon. Když zvoní moc často, město zavírá vrata.

Vstoupil posel. Bez bubnu, bez zimy, bez času.

„Radní se radí,“ řekl.

„Radí se vždy, když už nemají jinou práci,“ řekl kovář.

„O čem?“

„Nevím. Řekli jen, že se radí a vám to mám vzkázat.“

„Tak už je pozdě,“ řekla Magda.

Ctirad dopil. Nohy tvrdé, prsty měkké.

„Zítra?“ řekla Magda.

„Bude-li koho soudit.“

Na dvoře byla zima, kterou rada neodhlasuje.

Gudrun stála doma u stolu. Nůž v ruce. Chleba málo. Prkno mokré.

„Rada?“

„Zasedala pak dál beze mne, musel jsem odejít – jen kecy a kecy. “

„Správně. Muž z boje nemá sedět u stolu, kde se nejedná.“

„A doma?“

„Doma je to často boj.“

Usmála se. Ten úsměv nebyl už ze severu – byl z města.

Dnes je tam Lira.

Není tam už ten starý pivovar a není ani Magdina krčma – jen hudební bar se světly rychlejšími než pivo. Ale s atmosférou dějin.

Na zdech plakáty, za barem počítače. Vlhkost zůstala. Vlhkost drží cihla déle než vzpomínku.

Tu hospodu jsem dělal já.

Nechtěl jsem jen bar, ale chtěl jsem městu vrátit prostor, kde se sedí a mluví bez fanfár a bez zápisů. Zboural jsem výčep, přezdil šenk, očistil zdi v ledovně pro taneční sál, vynesl padesát fůr suti a přespároval podlahu, která bude poslouchat jiné boty než Magdiny.

Pak jsem tu krčmu předal šikovnému číšníkovi. Bez ceremonie. Jen klíče a pár vět.

Hospoda není pro mne k vlastnění. Kdo má hospodu, má malou část města. Kdo ji pustí dál – pochopil.

Občas tam sednu. Hudba jiná, světla rychlá, móda bez kapsiček na tabák. Ale pauzy mezi větami stejné. A pauzy dělají města.

Ne rady, ne soudy, ne plány. Pauzy u piva. Tam se měří, kdo se bojí, kdo se nadechne a kdo konečně řekne, co má na srdci.

Města přežívají mor tím, že mají kde mluvit.

Když mlčí rada, promluví hospoda.

Když mlčí hospoda, zůstane zima.

A zima nemluví ……..