Růžena

RŮŽENA

Kapitola 3 – Velké zakázky, malé děti a svět v plusu

Byl to čas, kdy svět běžel dopředu rychleji, než člověk stíhal přemýšlet.
Firmy vznikaly jak houby po dešti, peníze se točily, i když jich ještě moc nebylo a kdo nechtěl čekat, ten si udělal vlastní cestu.

Já dvě.
Vztah a firmu.
Oboje vypadalo neproveditelně a právě proto to šlo.

Dělal jsem interiéry.
Nebylo nás moc. V republice jsme byli jen dva, kdo používali elektrostatické nanášení sametu a drceného korku. Technologie z katalogů, kterou málokdo viděl naživo. Zatímco ostatní ještě tahali štětky jako na vojně, my chodili se stříkacími pistolemi, válečky a řečmi o tom, že svět nebude stejný.

Kolegové z oboru se smáli.
Smích je levná měna tam, kde se neumí riskovat.
Ale zákazníci koukali jinak.

Pak přišla zajímavá a viditelná zakázka. Hotel ve Valmezu, urychleně, protože do města má přijet ministr financí Klaus a někde se taky musí vyspat. Nebylo to o politice. Byla to událost. Když přijede Klaus, omítky ve městě najednou zestárnou o deset let.

Tak jsme valili.
Bez řečí.
Práce od rána do noci, materiál došel třikrát, pistole se přehřívala, korkové směsi se lepily k nábytku, stropy se musely srovnat.
Ale výsledek držel.

Tehdy jsem pochopil jednu věc: svět ti neřekne, že jsi dobrý.
Svět jen přestane dělat, že tě nevidí.
A mně svět tehdy poprvé neuhnul očima.

Růža se rozhodla rozvést a přestěhovala se ke svým rodičům do vedlejší vsi.
Za pár týdnů i já.
Bez velkých dramat, ženě jsem to jen oznámil jako odjezd vlaku z nádraží.

Domů jsem chodil pozdě. A domov byl s Růženou v pokoji, v domě jejích rodičů.
Bylo tam čisto, teplo a řád. Jako kdyby někdo postavil zeď mezi chaosem světa a kuchyní, kde se ještě vařilo po staru.
Večeře byla připravená, i když se nikdo neptal, kdy přijdu.
Rodiče se nevyptávali, jen se dívali.
A to je druh respektu, který se nedá vynutit.

Moje děti byly jinde. Dvě holky.
Když jsem o nich mluvil, měl jsem pocit, že je mám u sebe.
Když jsem mlčel, chyběly víc.
Člověk si myslí, že děti potřebují mámu – to je pravda.
Ale nikdo neříká, že táta potřebuje děti možná ještě víc.
Rodilo se dilema, které nemá žádné dobré řešení a nebyl jsem si jistý, že nevyberu zrovna to nejhorší.

Večer jsem si je představoval u sněhuláků, u stolu s pastelkami, u televize, jak jedí rohlík se salámem. Tyhle obrazy jsou horší než výčitky, protože není proti komu je namířit.

Růža tehdy jela naplno.
Ptala se, co bude zítra a nestačilo jí slyšet „nějak to dopadne“.
Budoucnost chtěla mít na papíře.
A kdo měl v plánu váhat, ten se nevešel do jejího systému.
V posteli to nebyl sex, ale disciplína.
Jako kdyby si vzala tělo za projekt a odmítala ztrácet čas.
Někdo tomu říká ambice, někdo talent. Já tomu říkal Růža.

Jednoho večera jsme seděli u čaje.
O dětech se nemluvilo poprvé – Růža je znala i z hospody, kde sedávala s mojí ženou a holky si hrály venku i s jejím synkem. Devadesátky měly svoje vlastní morálky a nikdo to neřešil víc, než bylo nutné.

Tentokrát se neptala na děti.
Ptala se na mě.
„A jak to teda máš?“ řekla.
Neznělo to zvědavě. Znělo to jako inventura: stav, rizika, vývoj, výhled.

Řekl jsem, že děti jsou děti a jsou nevinné.
Že mezi rozvodem a vinou je rozdíl a že papíry neřeší křehkost.
Řekl jsem, že jsou v tom věku, kdy je svět umí víc zranit než potěšit.

Růža nic neříkala. Jen přikývla hlavou k budoucnosti.
Děti pro ni nebyly sentiment, ale proměnná.
A já jsem si už tehdy všiml, že ji ta proměnná ruší.

Zakázky přibývaly. Jeli jsme kanceláře, byty, firmy, školy, úřady.
Lidi chtěli barvy. Svět chtěl barvy. Devadesátky chtěly barvy jak hladová tlamka, která se nažrala šedi minulého režimu a dožadovala se něčeho živého. Já dával barvy na zdi a měnil Havlovy králíkárny na barevné domovy.

Byly to dobré roky.
Euforické.
Triumfální.
A dobré.

„Růža –
Když chodil domů pozdě, věděla jsem, že makal.
Vždycky jsem měla ráda chlapy, kteří něco staví, něco tvoří. Ne kvůli obdivu, ale kvůli budoucnosti.
Budoucnost se nesmí nechat běžet kolem. Kdo čeká, ten prohraje. Já jsem čekat nechtěla.
Lidi si myslí, že život se má žít srdcem. To je hezká pohádka.
Já jsem se dívala na čísla, čas, plán a výsledek.
Když chceš žít líp než tví rodiče, musíš být trochu sobecká.
Ne protože nechceš dávat, ale protože nechceš skončit tam, kde oni.
Máma se smířila. Já jsem se nikdy smířit nechtěla.
Děti pro mě nebyly problém. Problém je, že zůstávají – s láskou, s časem, s penězi.
A s minulostí.
Já jsem chtěla budoucnost.
Někdo se bojí, že mu ujede vlak. Já jsem běžela napřed k nádraží.
A když jsem potkala chlapa, který se nebál začít, tak jsem neměla důvod ztrácet čas váháním.
Může to znít sobecky, ale sobeckost je jen schopnost mít se ráda víc než ostatní.
Bez toho se nikam nedojde.“

Tehdy jsem si poprvé dovolil přemýšlet, že některé věci můžou dopadnout dobře.
Že domov nemusí vzniknout z tradice, z ničeho, ale jen láska nestačí
Že život nemusí být pořád výměna mezi lží a rezignací.
A že člověk nemusí být složitý, aby byl šťastný.

A tak jsme žili.
Bez bitev.
Bez ultimát.
Bez velkých slov.
Jen s pocitem, že svět je chvíli v plusu.

A toho si člověk má vážit.
Protože když je svět v plusu, nehraje se o budoucnost.
Hraje se jen o čas ..