Olafův týden

OLAFŮV NORMÁLNÍ TÝDEN:
Nuda v Brně, sníh nad Franckem, sračky v cukrovaru a díra u Bruntálu

Meteostar blil varování: bouře nad Dojč, bouře nad Francií, bouře nad mým klidem.
Já to ignoroval a jel s devíti tunama do Paříže – ideální váha, aby to drželo jak dětská sádra, ale nezadusilo motor.
Valmez, Praha, Norimberk, Kaiserslautern – turistické kino, nic se nedělo, ani jeden pitomec v kufru, nuda v Brně
Až za Metz se obloha naštvala. Taková ta olověná krabice, co ti řekne: „Chlape, dneska budeš dokazovat.“

Z Mét do Remeše fujavica jak z Ukrajinskýho tréninkovýho videa:
na dálnici jedny vyjetý koleje, provoz skoro žádnej.
Dalo se jet pětasedmdesát, ale jen do chvíle, než dojedeš nějakou lemru s osobákem, co veze dvě děti, psa a půlku Ikei a drží čtyřicet.
Kamiony ty to nebrzdily.
Takže do levýho, do sněhu, padesátkou tu lemru předjet a zase sedmdesátpět.
V protisměru tři sypače. V mém pruhu nula.
Tak jsem si řekl: statistika, která už není statistika, ale osobní útok na můj klid.

Dali jsme to, i s Bílým tesákem.

Pár kiláků před Remeší bouře skončila jak když to sfoukneš. Přes město na N31 do Lonqueil, posledních 120 km.

Bylo 22:00, já si říkal – ještě dvě hodiny a finiš.
Jenže ouha. Po patnácti kilometrech záplava modrejch majáků, policajti kamiony nahnali do levýho pruhu, naštosovali to jako lego a bez vysvětlení odjeli.
Ještě stihl jeden na mý „nocotó?“ zahulákat:
„Snow! Karambol! Morning ten ora free!“
A byl fuč. Jako by se propad do sna.

Když mě policajti odklonili do odstavného pruhu, bouchl jsem nasranej do volantu tak, až vyskočily brejle z kastlíku.
Udělaly v kabině čtyři salto mortale, dva vruty a přistály mi pod nohama a já je ještě nechtíc zašláp.
Samozřejmě se rozflákaly.
Půl hodiny jsem je pak drátoval, svazoval a dotahoval – mechanika staré školy.
Kupodivu mě to uklidnilo víc než deset minut jógového dýchání, co doporučuje doktorka v časáku.
Když člověk spraví něco, co má držet při sobě, uklidní to i jeho.
Tak jsem šel spát s brejlema svázanýma drátem, bez policajtů v hlavě a v klidu.

Ráno jsem v první vteřině nevěděl, kde jsem.
Nahodil jsem komp, roztáhl firháňky a třicet čísel přede mnou stěna s nápisem nerozluštitelným.
Aha. Sníh. Majáky. Policajti. Kamion přede mnou. Už jasná zpráva.
Než jsem dopil kafe, pustili to.

Dojel jsem, složil, přejel sto kiláků do cukrovaru těsně před zavíračkou. A kupodivu – vzali mě jako posledního.
Na dvoře směs sněhu, cukru a bláta.
Vyčváchal jsem v tom kurty i sebe.
Pak sprcha a převlíkačka. Bylo 19:00 a mně zbylo šest hodin výkonu.
Zůstat na firemním parkingu .. nebo Ramstein?
Desetikačka rozhodla. Padl lev.
Takže jedu.

A světe div se – mlha po pár kilometrech zmizela, nebe čistý, Lojza Měsíc jako reflektor.

Druhý den z Ramsteinu do Prahy pohoda. Mráz a sníh jako síto, oddělil profíky od amatérů. Cesta volná, hlava taky.

V kabině se člověk naučí mlčet.
Ne proto, že by neměl co říct, ale protože cestu neukecáš.
Olej vyjetý po 80 tisících km mluví moudřeji než většina lidí – je tmavej, hustej a neptá se „co to znamená“.
Svět tam venku za oknem si vymýšlí nuance a lidské jemnůstky, dálnice zná jen dvě pravdy: plyn a stop.
A mezi tím je to, co buduje charakter – čekání, mlha, zákaz, sníh a dispečer.
To je celá filosofie šoféra:
nejedeš proto, že nechceš – ale protože svatej Kryštof to nedává.

Poslední špek týdne přišel dnes ráno po složení.
Kajman volá:
„Olafe, naložíš polystyrén. Ten, co po mně dycky chceš, abych ti srovnal tunokilometry na spotřebu. Dubeč – Budišov. Posílám objednávku.“
Já na to:
„No jó, twl Kajmane, ale Budišov je v bruntálských dírách! A já budu mít naloženo pár kilo. Lopata sněhu a stojím. A víš ty Kajmane, že do Dubče se kamionem normálně nedostanu? Že sou tam ze všech stran zákazy a já nejsem helikoptéra.“
,,Seš Olafe profík, tak mudruj!“ jen podotkl na závěr Kajman.

Týden ale ještě nekončí.
Zítřek rozhodne.
Nesněží = jedu do kopců jako pán.
Sněží = stojím s polystyrenem jako umělecká instalace.
Takže si tu v Odrách přepočítávám božstva:
– nahoře svatý Kryštof, patron šoférů
– dole Kajman, dispečer
– mezi tím Meteostar
– a má koruna.
A kdo z nich má větší slovo .. to se ukáže až ráno ..

Váš Olaf Tydýt ..