Meziříčí a mor 4.

MEZIŘÍČÍ A MOR 1715 – kapitola 4.
Pivo v žilách.

Rodina měšťana Aloise Provodovského bydlela v domě, který se honosil.
Stál na náměstí, měl široký práh, hluboký sklep a nejkrásnější okna ve městě.
Alois byl muž, kterému se dařilo. Ne okázale, ale pevně. Provozoval zájezdní krčmu u cesty na vrchu u Stínadel, kde se zastavovali formanští pacholci, kupci a i ti kteří se vraceli pomalu, protože se neměli kam vracet.

Měl vrchnostenský glejt na pálení kořalky a vaření moku pivního. Papír s pečetí, který znamenal, že smí.
A v časech, kdy se svět začal drolit, bylo smět víc než věřit.

Když se mor přiblížil k Meziříčí, Provodovští zůstali pohromadě.
Jedlo se, pilo se, mluvilo nahlas. Ne z veselí, spíš ze zvyku.
Říkalo se pak, že zatímco jiní zavírali okna, Lojza přirážel soudky blíže ke stolu a sám je i narážel.
Že pivo mu kolovalo v žilách tak silně, až se mor neodvážil vstoupit.

Jenže mor nevstupuje.
Mor čeká.

Nejdřív odešel čeledín. Pak nejmladší dcera. Pak žena bratrova.
Dům se vyprazdňoval pomalu, jako když se opouští sud, o kterém si nikdo netroufá říct, že je prázdný.
Zůstávaly postele, ve kterých nikdo neležel. Talíře, ze kterých nikdo nedojedl.

Hana, Lojzova žena, zůstávala.
Modlila se vytrvale, potichu. Ne proto, že by čekala zázrak, ale protože jiný pohyb už neměla.
Zapálila svíci za každého, kdo odešel. Nezhasínala je. Nechala je hořet. Říkala, že když svět hoří, musí se přidat světlo, ne ticho.

Město se mezitím úplně zavřelo.
Brány zůstaly zamčené, stráže obcházely hradby a dívaly se do polí, jako by čekaly, že nemoc přijde odtud.
Ulice se zúžily na nutné cesty. Z domů se staly ostrovy.

Krysy byly přenašeči infekce.
Nedělaly to úmyslně .. ale proto, že byly slabé, početné a žily příliš blízko lidí. Blechy, které je obývaly, přecházely snadno dál. Z domu do domu. Z těla na tělo.

Potkani byli jiní. Větší, silnější, agresivnější.
Vyhledávali krysy – vytlačovali je.
A často se jimi i živili.
Tam, kde se potkani usadili, krysy mizely. A s nimi i část nákazy, která by se jinak šířila dál.

Nikdo tehdy netušil, že konec moru nepřinese jen modlitba, uzávěra města ani vyčerpání lidí, ale i tichý boj pod podlahami domů.
Boj, ve kterém silnější druh zlikvidoval slabšího.

Mor neodešel proto, že by byl poražen.
Odešel proto, že zůstal bez cesty.

Rodina Provodovských vymřela celá.
Mimo Aloise.

Zůstal sám v domě, kde už nebylo koho pohřbívat.
Pil dál. Nechtěl zapomenout. Pil pívo spíše proto, že neuměl přestat.
Říkalo se, že pivo mu kolovalo v žilách místo krve. Že mor ustoupil před něčím, co už nebylo k nakažení.

Hana odešla poslední.
Tiše. Bez dýměje. Bez výkřiku.
Jednoho rána se neprobudila. Lojza ji našel, posadil se k ní a zůstal tam dlouho. Tak dlouho, až přestalo být poznat, jestli hlídá ji, nebo sebe.

Když dnes jdu kolem starého pivovaru u Bečvy, zpomalím.
Ne ze sentimentu. Spíš ze zvyku.
Voda tam teče pořád stejně. Neptá se, co bylo předtím.

Pivovar a velká ledárna stojí stranou hlavních cest. Není to památka na obdiv.
Je to místo, které se obchází, když člověk nemá čas přemýšlet.

Dívám se na řeku a říkám si, kolik piva, kolik krve a kolik vody se tu kdy potkalo.
A jestli je pravda, že některé věci opravdu chrání.
Nebo jen otupují strach natolik, že už není co ztratit.

Alois Provodovský přežil.
Ale někdy je přežití jen jiný druh ticha.

Město se znovu otevřelo.
Lidi se vrátili.
Domy se zaplnily.

Jen některá místa zůstala prázdná déle, než bylo zdrávo.
A pivo se vařilo dál.

Protože svět, i když se rozpadne, má pořád žízeň ……