MEZIŘÍČÍ A MOR 1715

MEZIŘÍČÍ A MOR 1715

Kapitola 2. – Dům č.p. 115

Ten dům dnes topí a je cítit jinak.
Ne dřevem ani uhlím, ale tichem, které se drží ve zdech i v létě. Stojí pár desítek metrů od kostela, třetí v řadě, tak blízko, že zvony nejsou zvuk, ale pohyb.
Když odbíjejí, nejde je neposlouchat. Jde je přežít. Projdou zdmi, zastaví se v hrudi a teprve pak zmizí.

Když jsem se sem nastěhoval, připadalo mi to samozřejmé.
Staré domy mají svůj chlad, svůj dech, svou paměť vlhkosti. Člověk si zvykne. Až později mi došlo, že některé místnosti se nechovají jako místnosti, ale jako pozdržený čas.

Schody vržou jen v jednom místě. Vždycky stejně. Ne hlasitě, spíš váhavě, jako by tam někdo stál a rozmýšlel si další krok. V noci se někdy probudím a chvíli nevím, kde jsem. Ne ze strachu. Spíš proto, že ten dům má jiný rytmus spánku než já.
Řídí se zvony, ne hodinami.

Teprve když jsem narazil na příběh Marjánky, začaly se věci skládat.

V kronikách se tehdy nepsalo o nemoci tak, jak jsme zvyklí dnes. Píše se o mření. O umírání, které se šířilo domy, ne těly. Slovo mor nebylo diagnózou, ale popisem stavu – když lidé mizeli rychleji, než stačili být pohřbeni.

Dnes víme, že šlo o nákazu, která se vracela v několika podobách. Nejčastěji tak, že se člověku na krku, v tříslech nebo v podpaží objevilo bolestivé zduření. Tvrdé, horké, nepřehlédnutelné. Říkalo se mu dýměj.
Kdo ji měl, věděl, že je zle. A přesto ještě doufal.

Někteří se uzdravili. Ne proto, že by byli silnější, ale proto, že se tělo dokázalo zbavit toho, co do něj nepatřilo. Když se dýměj provalila, když hnis vytekl ven, byl to někdy začátek návratu.
Často ale přišla smrt dřív. Ti, u kterých nemoc zasáhla plíce nebo krev, neměli čas doufat vůbec.

Tehdy to nikdo nevěděl. Jen se dívali, počítali dny a zavírali domy.

Dům má dnes číslo. Sto patnáct. Čísla jsou důležitá kvůli úřadům, mapám, poště. Tehdy se domy poznávaly jinak – podle prahů, podle blízkosti kostela, podle toho, kdo se kam vracel.
Tahle byla adresa návratu. Ne bezpečného, ale samozřejmého.

Ulice před domem je vydlážděná starou kostkou. Není rovná, nikdy nebyla. Pod ní jsou klenby a kanály. Staré, cihlové, táhnoucí se podél celé řady domů jako páteř, kterou není radno zatěžovat. Proto se tu nesmí parkovat. Proto tu je zákaz vjezdu náklaďáků.
Ne kvůli dopravě, ale kvůli paměti místa, která by to neunesla.

Kanalizace vede právě tudy. Pod dlažbou. Podél domů. Neviditelná, ale přítomná. Drží si svůj směr bez ohledu na století. Když jsem se o ní dočetl, šel jsem dolů do sklepa. Ne ze zvědavosti, spíš ze slušnosti. Ke zdem, které tu stojí déle než jakýkoli příběh, co o nich dnes vyprávím.

Ta vlhkost je tam pořád. Ne ta, co ničí omítku, ale ta, co se drží u země a nedá se vyvětrat. Jako by čekala.

Nevím, kudy přesně Marjánka lezla. Nevím, jestli to byl tenhle kout nebo jiná chodba. Ale vím, že některé návraty se dělají pod zemí.
A že ne všechno, co se vrací domů, má být vítáno branou.

První dny po jejím příchodu byly prý klidné.
Vařilo se, pralo, větralo. Dům dělal to, co dělal vždycky – tlumil hlasy, držel teplo, chránil před deštěm.
A pak se v něm usadilo něco, co nemělo jméno.
Jen zápach a bolest.

Když dnes otevřu okno do ulice, slyším obyčejné věci. Kroky, hlasy, občas smích. Město funguje.
Přesto mám někdy pocit, že ten dům poslouchá jinak. Ne ven, ale dolů. Ke klenbám. Ke kanálu. K místům, kudy se věci vracejí, i když by neměly.

Marjánka se chtěla jen vrátit domů.
Rozina chtěla jen otevřít dveře.

Dnes tu vařím kafe, čtu zprávy, večer zhasínám. A občas se bezdůvodně zastavím u zdi, jako by nebyla jen hranicí místnosti, ale výstrahou. Některé domy nejsou postavené proto, aby se v nich zapomnělo. Jsou tu proto, aby si pamatovaly za nás.

Rozálie leží.
Kostel stojí.
Klenby drží.

A mezi tím vším se dál žije. Opatrně.
Tak, aby se to neprolomilo znovu ..