Meziříčí a mor 1715
MEZIŘÍČÍ A MOR 1715
Prolog – Svatá Rozálie
Leží.
Ne jako mrtvá, ale jako někdo, kdo se rozhodl nehýbat, aby nezpůsobil další škodu.
Ruce má složené u těla, tvář klidnou, až téměř lhostejnou. Takovou, jakou mají lidé, kteří už všechno viděli a nemají potřebu varovat.
Říkají jí ochránkyně proti moru.
Jenže ona nic neodhání.
Nerozhání nemoci ani nezastavuje smrt v běhu.
Hlídá.
Leží zavřená ve skříňce, obklopená dřevem a pozlátkem, jako by byla věcí, kterou lze uložit, přenést, vystavit.
Ale její klid je jiného druhu.
Je to klid místa, kde se už jednou stalo něco, co se nemá opakovat, a přesto se to děje znovu a znovu.
Když mor chodí městy, nejde po lidech.
Jde po domech.
Po místech, kde se vrací domů, kde se otevírají dveře, kde se dýchá stejný vzduch.
Rozálie leží a mlčí.
A mlčení někdy ochrání víc než modlitba.
Kapitola 1. – MARJÁNKA
Do Meziříčí se nevracela branou.
Brány byly zavřené už několik týdnů a stráže měly rozkaz dívat se lidem do očí tak dlouho, dokud se sami nepřiznají ke strachu. Marjánka šla jinudy. Pod zemí. Tudy se nechodilo, jen se plazilo.
Kanál byl nízký a vlhký. Voda sahala ke kotníkům a zdi byly slizké tak, že se jich nedalo dotknout bez pocitu, že si člověk bere něco, co mu nepatří. Krysy tam byly dřív než ona. Byly doma. Ustupovaly neochotně, s tichým šustěním, jako by dávaly najevo, že tohle místo není určené k návratům.
Marjánka měla sukni vyhrnutou a dech krátký. Ne ze strachu, ale z námahy. Zvykla si na práci u cizích lidí ve Vsetíně. Na cizí hlasy, cizí stoly, cizí postele.
Když se doslechla, že město zavřeli, myslela si nejdřív, že se to netýká jí. Pak přišel kašel u jedné z žen v domě. Pak druhá. Pak ticho, které se nedalo přerušit ani modlitbou.
Domů šla proto, že tam byla matka.
Rozina.
Dům stál na místě, kde se držel chlad i v létě. Číslo na něm nikdo neřešil, tehdy se domy poznávaly podle prahů a paměti. Rozina otevřela dveře pomalu, jako by si nebyla jistá, jestli se dcera vrací živá, nebo jen proto, aby si přišla pro poslední věci.
Objaly se krátce.
Bez slz.
Bez otázek.
První dny byly klidné. Až podezřele. Vařilo se, pralo, větralo. Marjánka spala dlouho a tvrdě. Říkala si, že to byl dobrý nápad. Že město není tak mrtvé, jak se povídalo. Že mor je slovo, které se používá, když se lidé bojí pojmenovat obyčejnou nemoc.
Čtvrtý den se Rozina posadila na lavici a zůstala sedět déle, než bylo nutné. Pátý den se jí na krku objevilo zduření, bolestivé a horké. Šestý den už nikdo nechodil kolem domu.
Když Rozina zemřela, bylo ticho tak husté, že se nedalo otevřít okno.
Marjánka ji myla sama. Ruce se jí třásly, ale ne pláčem. Spíš únavou. Když pak seděla u stolu, ucítila bolest v třísle. Nejdřív slabou. Pak palčivou. Věděla, co to je, dřív než si to přiznala.
Dům mlčel.
Město se nadechovalo opatrně.
A mor si našel své místo.
Prolog – Svatá Rozálie
Leží.
Ne jako mrtvá, ale jako někdo, kdo se rozhodl nehýbat, aby nezpůsobil další škodu.
Ruce má složené u těla, tvář klidnou, až téměř lhostejnou. Takovou, jakou mají lidé, kteří už všechno viděli a nemají potřebu varovat.
Říkají jí ochránkyně proti moru.
Jenže ona nic neodhání.
Nerozhání nemoci ani nezastavuje smrt v běhu.
Hlídá.
Leží zavřená ve skříňce, obklopená dřevem a pozlátkem, jako by byla věcí, kterou lze uložit, přenést, vystavit.
Ale její klid je jiného druhu.
Je to klid místa, kde se už jednou stalo něco, co se nemá opakovat, a přesto se to děje znovu a znovu.
Když mor chodí městy, nejde po lidech.
Jde po domech.
Po místech, kde se vrací domů, kde se otevírají dveře, kde se dýchá stejný vzduch.
Rozálie leží a mlčí.
A mlčení někdy ochrání víc než modlitba.
Kapitola 1. – MARJÁNKA
Do Meziříčí se nevracela branou.
Brány byly zavřené už několik týdnů a stráže měly rozkaz dívat se lidem do očí tak dlouho, dokud se sami nepřiznají ke strachu. Marjánka šla jinudy. Pod zemí. Tudy se nechodilo, jen se plazilo.
Kanál byl nízký a vlhký. Voda sahala ke kotníkům a zdi byly slizké tak, že se jich nedalo dotknout bez pocitu, že si člověk bere něco, co mu nepatří. Krysy tam byly dřív než ona. Byly doma. Ustupovaly neochotně, s tichým šustěním, jako by dávaly najevo, že tohle místo není určené k návratům.
Marjánka měla sukni vyhrnutou a dech krátký. Ne ze strachu, ale z námahy. Zvykla si na práci u cizích lidí ve Vsetíně. Na cizí hlasy, cizí stoly, cizí postele.
Když se doslechla, že město zavřeli, myslela si nejdřív, že se to netýká jí. Pak přišel kašel u jedné z žen v domě. Pak druhá. Pak ticho, které se nedalo přerušit ani modlitbou.
Domů šla proto, že tam byla matka.
Rozina.
Dům stál na místě, kde se držel chlad i v létě. Číslo na něm nikdo neřešil, tehdy se domy poznávaly podle prahů a paměti. Rozina otevřela dveře pomalu, jako by si nebyla jistá, jestli se dcera vrací živá, nebo jen proto, aby si přišla pro poslední věci.
Objaly se krátce.
Bez slz.
Bez otázek.
První dny byly klidné. Až podezřele. Vařilo se, pralo, větralo. Marjánka spala dlouho a tvrdě. Říkala si, že to byl dobrý nápad. Že město není tak mrtvé, jak se povídalo. Že mor je slovo, které se používá, když se lidé bojí pojmenovat obyčejnou nemoc.
Čtvrtý den se Rozina posadila na lavici a zůstala sedět déle, než bylo nutné. Pátý den se jí na krku objevilo zduření, bolestivé a horké. Šestý den už nikdo nechodil kolem domu.
Když Rozina zemřela, bylo ticho tak husté, že se nedalo otevřít okno.
Marjánka ji myla sama. Ruce se jí třásly, ale ne pláčem. Spíš únavou. Když pak seděla u stolu, ucítila bolest v třísle. Nejdřív slabou. Pak palčivou. Věděla, co to je, dřív než si to přiznala.
Dům mlčel.
Město se nadechovalo opatrně.
A mor si našel své místo.
Zobrazovat míň
