Jak jsem potkal Čingischána

NAADAM U JEZERA CHOVD
z cyklu – Jak jsem potkal Čingischána.

(Mongolia roku 1990)

Cesta z Ulánbátaru na Altaj v létě roku 1990 nebyla jen dovolená, ale výprava. Šest set kilometrů sucha, prachu a nekonečné plochy, kterou Evropan nazývá „pouští“ a Mongol prostě „stepí“.
My jsme tomu říkali Gobi, i když geograf by to zpřesnil. S trochou nadsázky se dalo říct, že jsme se sunuli napříč kontinentem bez orientačních bodů, jen podle občasného stáda koz, jurt rozhozených jako náhodné korálky a hustoty prachu po větru, ale měli jsme Mongolského průvodce a ten se vyznal ve hvězdách, ve slunci a v siluetách vzdálených hor.

Ještě pořád vládl jakýsi post-socialistický chaos – do Ruska se stahovaly posádky, hranice se otevíraly a Mongolsko žilo nejčistší formou svého já, jakou už dnes člověk sotva zachytí.
Na mapě byly bílé plochy a v hlavách lidí pořád ještě dinosauři dějin. V té době bylo všechno možné, ale nic garantované.

Náš cíl byl jezero Chovd. V Mongolsku existují jezera, která si nesou v sobě jakousi tajemnou biologii – Chovd bylo jedním z nich. Štiky tam dorůstaly až k metru, jako by nikdo nehlídal pravidla růstu. Jezero bylo prastarý predátorský svět, kam nevstoupily plotice ani cejni, protože štika vyžrala všechno.
A když nebylo co žrát, začaly se žrát navzájem, jako by přijaly logiku stepi: přežije ten, kdo má větší čelist a rychlejší ploutev. V té absurditě bylo něco moudrého i krutého.

Rybařit v takovém světě bylo spíš vyjednávání. Na břehu stály balvany rozstrkané jako stádo kamenných vepřů. Když jste hodili rotačku, mělo to dva výsledky – buď nic, nebo něco, co vám zlomí zápěstí. Chovd neznalo střední cestu.

Ale největší štikou té výpravy nebyla ryba. Byla to naše Pavlínka.

Tehdy jí byly čtyři roky a měla talent lézt mezi koně, psy, lidi a věci, jako by svět neměl hranice.
Usměvavé dítě se štíhlým tělem, které si člověk nedokázal představit jinak než v pohybu. Nešlo ji usadit a nebyl důvod ji usazovat.
Když jsme přijeli do osady, kde se zrovna chystal Naadam, byla první, kdo zmizel mezi koňmi.

Naadam – eriin gurvan naadam, „tři mužské hry“ – je slavnost Mongolů, která trvá déle než historie států kolem nich. Zápas, lukostřelba a koňské dostihy. To třetí je klíčové.
Ne jako sportovní disciplína, ale jako projev rodiny a koně, rodové cti a štěstí. A jestli má něco v Mongolsku skutečnou hodnotu, pak je to štěstí – protože bez něho step nedává nic.

Naadamů je mnoho. Jeden velký v Ulánbátaru, s tribunou a fanfárou a stovky malých po celé zemi – rodové, provinční, zaprášené, spontánní.
Ten u Chovdu byl ten druhý typ.
Žádný stadion, jen tráva, koně, staršinové a děti v čapkách, kabátcích a rozhalených košilích, jaké by v Evropě označili za karneval. Tady to byl kroj běžného dne.

Pavlínka se motala mezi jezdci a pořád natahovala ruce k hřívám. Chtěla na koně, chtěla se vézt, jako by to byl traktor na pouti.
Jenže mongolský kůň není atrakce. Je to tvrdý, malý bojovník. Ve tváři má věčnost a v očích podezření. A přesto ji jeden z chlapců zvedl před sebe, posadil ji tak, jak se posazují vlastní bratranci a nechal ji držet se hřívy, já to už jen jistil. Pavlínka se smála tak, že se na ni lepili lidé i vzduch.

Kolem se shromáždili jezdečtí kluci. Jeden měl kulatý modrý baret, druhý vysoký černý klobouk s širokou krempou, třetí kožený uzlík s korálky. Všichni byli hotoví jako vojsko. Koně funěli, hřívy se jim lepily na krky a stepní prach se držel nízko u země.

Najednou do toho přišel staršina – stařešina závodu, rozhodce a zároveň rituální hlas – nízký muž s tváří, kterou brousily věky jako nůž. Ukázal na Pavlínku a něco řekl mongolsky. Bylo to krátké, nesmlouvavé. Kolem zabručení – souhlasné, z hloubky hrudi, jako když se domlouvá stádu.

Mladší rozhodce mi rusky tlumočil: „Ona udělá start. Ona bude štěstí.“

V Mongolsku to nebyla metafora, ale diagnóza.

Přinesli šátek – khadag, hedvábí pro štěstí. Nebyl to žádný turistický suvenýr. Byl to skutečný startovní signál. Pája ho vzala tak, jak se bere motýl. V očích měla vážnou radost, kterou člověk u dítěte vidí jen když se děje něco opravdového.

Koně se seřadili. Děti se předklonily, ruce na kraji úzd, kolena sevřená a krok se změnil v netrpělivé přešlapávání. Step voněla jako seno a horký kov.

Staršina kývl. Pavlínka se postavila v třech pohybech na špičky, zvedla šátek, mávla – a svět se rozběhl. Nejen jako závod, ale jako výbuch. Koně vyrazili, prach šel nahoru, děti křičely, rty sevřené v tiché dálkové válce. Nikdo se neohlížel. Nikdo nepotřeboval instrukce. Step je jediný návod, který Mongol zná.

Trať byla dlouhá. Kolik kilometrů přesně, to se nikdo neptal. V Mongolsku se vzdálenosti neměří, ale přijímají. Kdo má koně a dech, ten běží. Kdo ne, zůstane doma.

Závod zmizel v plochém horizontu, kde se tráva mění v teplo a teplo v prach. My jsme zůstali s Pavlínkou, která držela šátek a dýchala jako po maratonu a s kolegy rybáři, kteří čekali, až bude čas na další štiku. Do stepního ticha se vmísil smích a šepot.

Když se jezdi vraceli, byli starší o jednu zkušenost. A vítězem byl klučina v černém klobouku. Jel s tváří bez triumfu, ale s něčím mnohem větším – s jistotou, že step o něm chvíli ví víc než jindy.

Došel až k Pavlínce, seskočil pružně, jak to zvládne jen někdo, kdo na koni vyrůstá od kolébky. Vzal od ní šátek, ale podal jí ten šátek zpět a pronesl několik vět. Nerozuměli jsme ani slabice, ale rozuměli jsme celku. Bylo to jeho poděkování a možná i trocha dlužného štěstí.

Ze všeho nejlepší bylo, že to nikdo nefotil pro Instagram, protože žádný neexistoval. Celý děj zůstal ve svědomí dítěte a několika koní. A možná i stařešiny, který měl radost, že step část svých zákonů může ukázat cizinci. Já jen zadržoval slzičku.

Večer jsme se vrátili k jezeru. Chovd byl tichý jako zrcadlo. Štiky kroužily blízko kamenů.
Když jsme hodili prut, voda se roztrhla jako plátno. Vytahoval jsem ryby, které měla váhu i únavu.
Štika měla zuby, které nevypadaly jako z přírody, ale z legendy.
A Pavlínka si sedla vedle mě a hladila jí bok, kde se stříbro míchalo se zelení.

Když jsme pak jedli pečenou štiku na kameni, bylo v té večeři všechno – závod, šátek, prach, staršina, klobouk i hloubka jezera. Jedno s druhým, nic zvlášť, všechno dohromady.

Dnes, s odstupem let, si uvědomuju, že to byl nejsilnější Naadam, jaký jsem kdy viděl.
Žádné tribuny, žádné konfety, žádný sportovní komentátor.
Jen děti, koně, step, právo, rituál a kus lidského štěstí.
A Pavlínka, která mávla šátečkem, jakoby to byla nejpřirozenější věc na světě.

Možná že i byla.