ELI 22

Slunce nad Livornem

Čtyři hodiny v pondělí ráno jsem stál před branou, potil se a nechápal. Italská chemička ENI mě zpracovala důkladněji než Interpol. Kontrola dokladů, zdravotní záznamy, psychotesty, barva vlasů, pohlaví, otisky prstů – všechno chtěli. Měřili mě, vážili mě a nakonec mi řekli magické slovo: „Aspettare“. Čekat.

Eli seděla v kabině a dělala selfíčka.

„Olafe,“ zavolala z okna, „jestli budem čekat ještě dýl, svlíknu se do naha a začnu se tu opalovat. Až mě chytí kamery, možná tě konečně pustí dovnitř.“

„Zkus to,“ odpověděl jsem. „Aspoň budeš mít první italský záznam v televizi.“

Vrátný si mě změřil jako čerstvě chyceného kriminálníka. Kontroloval mě, ale cigarety mi nevzal, jen sirky a zapalovač jsem zašil do kastlíku. Měl jsem v kapse balíček, ten byl můj malý svatý rituál; cigaretu si zapálím vždycky, i kdyby mě měli poslat do jámy lvové. Zato Eli ví, jak mě „kouřit“ – to umí jen ona s úsměvem – ale cigarety mi nevezme nikdo.

Když přišel čas, musela i ona projít stejným kolotočem. ENI nerozlišuje: bez kontroly žádná vstupenka. Vystoupila z kabiny, ruku v ruce jsme šli k přepážce. Papíry, fotky, otisky, „buďte trpěliví“ – všechno stejné. Já tenhle part už měl za sebou stokrát, ona ho podstoupila poprvé a smála se tomu, jako kdyby to byl divadelní kus. „Olafe,“ říkala, „tohle je lepší než erotika – napětí a formuláře.“

Pod dohledem technika přešel náš MAN i vizuální kontrolu. Prověřili světla, hadice, STK, kotvy, stav nádrže. Pak ji poslali skrz elektronické zabezpečení – celá zkouška včetně otisků a šatů byla jako rituál přijetí. Když se vrátila, vlasy trochu zpocené, oči jí svítily jako dvě malé lucerničky. Dali jsme si oba kafe z automatu a sedli na obrubník.

„Víš, Olafe,“ řekla po chvíli, „možná nás ten vesmír zkouší. Ne jestli umíme jezdit, ale jestli vydržíme čekat.“

„Tak to už jsem zenovej mnich,“ odpověděl jsem.

„Ne, ty jsi nervní mnich s dieselovým motorem.“

Smála se až jí cukaly koutky. A já ji chtěl v tu chvíli obejmout, políbit – ale brána ENI byla hlídaná jak Vatikán s paranoiou. Tak jsem jen zavrčel motor. Vrátný vyběhl z budky, mával rukama a křičel: „Stop! Aspettare!“

„Aspettare si ty,“ utrousil jsem mezi zuby a sáhl do kapsy pro cigaretu. Zapálil jsem si a Eli na mě pohlédla tak, jako by ten malý plamínek byla svíce našeho přežití.

Odpoledne se teplo změnilo v únavu. Naše kabina stála v prachu; Eli si sundala tričko a lehla si na lůžko, ale než k čemukoli došlo, musela vrátit zástupcům ENI svoje evidenční karty – i to patřilo k rituálu. „Vem si mě, dokud máme čas,“ zašeptala. „Myslíš mezi bezpečnostními kontrolami?“ „Myslím mezi jejich vesmírem a naším.“ Políbil jsem ji, slaná chuť potu a moře se mi rozlila na jazyku. Venku hučela rafinerie, uvnitř se třásla Eli.

K večeru přišel vrátný znovu. „No possible today,“ oznámil mi. „Domani?“ zeptal jsem se. „Maybe domani. Maybe next week.“ Eli vyprskla smíchem. Já ne. „Já ho zabiju,“ řekl jsem. „To říkáš často,“ pousmála se. „A nikdy to neuděláš.“ „Zatím.“ „Tak než zabiješ mne, aspoň mě pohlaď po zadku.“

Usmál jsem se, i když se mi chtělo řvát. Strčil jsem ruku do kapsy, vytáhl cigaretu a nabídl jí plamen. Zhluboka vdechla a zavřela oči. Ten moment byl lepší než jakákoli shoda s ENI.

Noc jsme přečkali u plotu fabriky. Já venku, kouřil a nadával do tmy. Eli uvnitř, nahá pod dekou, psala do svého zápisníku. „Tohle napíšu,“ řekla. „Jak tě přemohla italská administrativa.“ „Já přemůžu akorát chuť na rum,“ odpověděl jsem. „Rumu je málo, mně máš dost“, řekla.

A pak si četla nahlas, co právě napsala:

Báseň Eli: Livorno

Na bráně visí nápis domani,

čas tu neplyne, jen stojí a pálí.

Muži se potí v kombinézách,

ženy se smějí z oken,

a moře za plotem dýchá,

jako by čekalo s námi.

Já čekám s tebou,

v kabině, co voní potem a touhou.

A když se konečně rozjedeme,

vím, že neujedeme tomu,

co už dávno hoří mezi námi.

Ráno.

Před bránou stojí jiný vrátný, mladší, unavený. Podá mi kartu a řekne: „Finalmente.“ „Finalmente i cazzo,“ odpovím mu a podepíšu protokol. Eli se směje tak, že jí po tváři tečou slzy. „Ty jsi můj italskej hrdina,“ říká. „Páchneš potem, benzínem a vzdorem.“ „A ty jsi moje alibi, proto ještě nejsem ve vězení,“ odpovím.

Projíždíme bránou, oba nasraní, ale oba šťastní. Evropa před námi, moře za námi.

Jen Eli se nakloní a tiše řekne: „Aspettare, amore. Některé věci stojí za čekání.“ A já vím, že mluví o nás.

Váš Olaf Tydýt