Sirael

Má první polévka se nepovedla. To slovo „nepovedla“ je slabé jak víno ředěné vodou. Byla trapná. Přímo urážlivá. Šlichta, která se ani nehodila do odpadkového koše, protože i ten koš měl určitou hrdost. A kvůli tomuhle kulinářskému nepodarku jsem málem přišel o slečnu Sirael – symfonickou, nadpozemskou, až směšně elegantní bytost, co odešla navždy do širé dálky nádražních bufetů. Do ráje bramboraček, gulášovek, držkovek a jídel, jejichž chuť se nedá zapomenout .. ani vymazat.

Ten večer jsem ulehl hladov a sám, zneuctěn vlastní polévkou, která neměla daleko k chemické zbrani.

Ležel jsem v posteli, díval do tmy a říkal si:

„Óó, Prokope, jak jsi mohl být tak samolibý, tak plný ega, spolknuvší moudrost celého všehomíra? Vařit polévku! Nejjednodušší věc na světě!“

Měl jsem brambory – ergo bramboračka.

Měl jsem papriku a uzeninu – ergo gulášovka.

Měl jsem zelí – ergo zelňačka.

Jenže ouha.

Svět se mi vysmál. Polévka není o surovinách. Polévka je o duši. A já tehdy duši neměl.

Zakoupil jsem kuchařské knihy, listoval v nich jako mnich v zakázaných svitcích a čím dál víc jsem se topil v ingrediencích, zahušťovadlech, dochucovadlech, vložkách, rituálech i receptech z planet, o kterých jsem dosud jen slýchal.

Burlacká ucha.

Čínská žou-wan-ć-tchang.

Polévky marťanské, světélkující, možná i jedovaté.

A tak jsem pochopil velkou životní pravdu: čím víc toho člověk ví, tím je blbější.

Následovalo temné období mých pokusů, kdy všichni sekundáři, degustátoři i náhodní strávníci museli přísahat, že přežijí. A kupodivu přežili. Čest jejich vůli, čest jejich odolnosti.

Sirael mezitím zakotvila v legendárním bufetu „Guláš jako noha“. Byl to podnik, kde cibule visela ve vzduchu jako mrak, okna byla věčně zamlžená a kuchařky měly ruce jako býci.

Tam se nechala hýčkat místním šéfkuchařem Teodorem Tichým. Mužem, jehož příjmení vypovídalo o všem – byl tichý nejen v hlasu, ale i tam, kde by chlap tichý být neměl.

Pokusil se o znectění panny Sirael, ale v rozhodné chvíli se mu nepostavilo ani sebevědomí, natož péro.

A tak Sirael seděla den za dnem v bufetu, přežírala se guláši, tlačenkami, jaternicovými prejty, až ztratila poslední zbytek naděje.

Pak jednoho dne jsem tam vstoupil já.

Do „Guláše jako noha“ jsem nepřišel kvůli ní. Šel jsem na inspekci. Chtěl jsem zjistit, proč v bufetech lidem chutná většina jídeláku. Proč polévky nestojí na chuti, ale na historii.

Byl jsem sotva dva kroky od pultu, když jsem ji spatřil.

Sirael.

Přežraná, unavená, polomrtvá, ale když mě uviděla, v očích se jí rozhořel oheň. Jiskra, kterou jsem kdysi znal.

A ještě něco navíc – chtíč. Ten syrový, ženský, prastarý chtíč po chlapovi, který není Teodor Tichý.

Zvedla se od stolu, odstrčila mísu guláše a šla přímo ke mně.

„Prokope .. vezmi mě odsud,“ vydechla.

Stačil jediný pohled a věděl jsem:

Sirael se chce vrátit domů. Ke mně. K polévce, která by ji možná kdysi zabila, ale mohla ji i zachránit.

V mé posteli se Sirael svalila jako padlý anděl.

Cítil jsem z ní cibuli, guláš, tuk, ale také to zvláštní teplo, kvůli kterému se člověk vrací i po letech.

Lehl jsem si vedle ní.

„Víš, proč jsem tam zůstala tak dlouho?“ zeptala se.

„Protože jsi měla hlad?“ tipnul jsem.

„Protože jsem věřila Teodorovi, že ze mě udělá hvězdu své kuchyně,“ přiznala.

To mě rozesmálo.

A ona se smála taky – poprvé za dlouhou dobu tak, že zmizel smutek i gulášový nános.

Ta noc nebyla o těle. Byla o duši. O dvou lidech, kteří prošli peklem polévek a chtěli jen spát v jedné posteli bez výparů z tlačenky.

Ráno jsem vstal první a zamířil do kuchyně. Byl to malý, titěrný prostor, ale stal se mým bojištěm.

Musel jsem jí dokázat, že polévka není jen hrnec vody a brambor.

Musel jsem napravit svou dávnou potupu.

Smažil jsem cibuli, až ztmavla. Přihodil česnek, brambory, kousek uzeného.

Nad hrncem jsem se cítil jako šaman.

Pak jsem uslyšel kroky.

Sirael stála ve dveřích, rozcuchaná jako bohyně probuzená ze zimního spánku.

„Co to vaříš?“ zeptala se.

„Polévku pro tebe drahá,“ řekl jsem prostě.

A ona se usmála. Ten úsměv mohl změnit svět.

U stolu si sedla, zvedla lžíci, opatrně ochutnala…

A zavřela oči.

„Prokope .. tys vyrostl,“ prohlásila.

A já věděl, že to není jen o polévce.

Zatímco se Sirael zotavovala u mě, bufet „Guláš jako noha“ šel ke dnu.

Teodor byl vyřízený, bez síly, bez ega, bez chuti.

Guláš řídký, zelí mdlé, jitrnice se potily strachem.

Rozhodli jsme se tam vrátit.

Teodor seděl za pultem jako ztroskotanec.

„Přišla ses mi vysmát?“ zavrčel na Sirael.

Ona k němu přistoupila, dívala se mu rovnou do očí a řekla:

„Ne. Jen ti chci říct .. že ses o mě staral míň než mé žaludeční šťávy.“

A odešli jsme.

A Teodor věděl, že prohrál.

Začalo naše dobrodružství.

Chodili jsme po městech, nádražích, tržnicích.

Zkoumali polévky, guláše, prejt, kyselice, vývary.

Někde nás vítali. Jinde se nás báli.

Sirael si psala poznámky jako odborník:

„Tlačenka dobrá. Prejt smrtelný. Dršťková na hraně trestného činu.“

A já se smál.

A cítil, že jsme se našli.

Každou noc jsme se vraceli domů – unavení, umaštění, plní chutí.

Padali jsme do postele jako dva cestovatelé po poušti.

Někdy jsme jen mlčeli.

Někdy se smáli.

Někdy jen leželi a drželi se za ruce.

Polévky nás svedly, tlačenky nás smířily a guláš nás zachránil před samotou.

Jednoho večera jsem vařil nový recept.

Sirael stála ve dveřích a pozorovala mě.

„Víš, proč jsem se k tobě vrátila?“ zeptala se.

„Protože jsem tě odvedl od Teodora?“ tipnul jsem.

Zakroužila hlavou.

„Ne. Protože jsi jediný chlap, kterého jsem kdy viděla, co se nebál přiznat, že polévku posral .. a přesto ji zkusil uvařit znovu.“

A já pochopil, že tohle je její vyznání.

A že láska není o květinách ani o poezii.

Je o smažené cibuli, trpělivosti a ochotě začít znovu.

A tak vznikla naše životní novela.

Prokop Buben – polévkový renegát.

Sirael – žena, která přežila bufetové peklo a našla cestu zpět k normálnosti.

Společně ochutnáváme svět, mícháme chutě, smějeme se a žijeme život, který voní cibulí, majoránkou a něhou.

„Tak, Prokope,“ řekla jednou. „Co budeš vařit zítra?“

Usmál jsem se.

Protože jsem konečně měl komu vařit.