sám

Sám a sám

… útržek z cest jednoho chlapa co toho viděl hodně, ale pořád čeká, co přijde dál ..

Žiju tak nějak mezi světy.
Mezi silnicema, rodinou, zastávkama, cizíma pumpama a mým vnitřním tichem co se mi vrací vždycky v noci, když už konečně všichni ostatní vypli motory.

Mám fajn děti a vnoučata.
To bych nechal vytesat na hrob, kdyby to někoho zajímalo.
Ale stejně žiju teď sám. Ne proto, že bych utíkal.
Jen to tak dopadlo.
Večer co večer parkuju někde na dálničním odpočívadle, dám si kafe, pustím Radiožurnál a svět začne být konečně normální.

Někdy si říkám: tak to má být.
Ne každej je stvořenej na to, aby seděl pořád s někým v obýváku a řešil, proč si kdo nesl klíče někam jinam.
Někdo prostě potřebuje kabinu, dva metry na všechno a pět tun ticha.

Byl jsem v životě lecjak i předseda. Se Zelenýma jsem si připadal jako nosič vody pro svět, co se zadýchal.
Pak jsem si říkal: „A k čemu je ti, že chceš zachránit stromy, když ti doma shnije vztah?“

Tak jsem šel jinam.
ODS, pak STAČILO!
– dneska bych nejradši politiku zakázal pro duševně slabé jedince.
A na volební lístky vytiskl varování stejně velkými písmeny, jako je na cigaretách.

Občas se člověk vyvíjí. Nebo rozpadá. To záleží na tom, jestli u toho stačíš dýchat.

Někdy je prostě lepší sednout si do nasvícené kabiny, zabouchnout si dveře a slyšet, jak na prázdné plechy dopadá noc,
a říct si:

„Tak jo. Tak tady jsme. Nikdo nás teď neotravuje.
A víš co? Mně to tak vlastně vyhovuje.“

Někdo má chalupu, fotbal, sousedskou ligu a Marii, co mu nosí kafe v puntíkovaném hrnku.
Já mám věčně vychladlýho turka z termosky, spálenou kůži z okýnka a noc co páchne jak světlo z lamp v Žilině.

A všichni jsme si vlastně kvit.

Není to smutný.
Ani tvrdý.
Je to prostě takový, jaký to je.
Život se nemusí líbit všem, hlavně že se líbí mně. A že nevadí těm, co se mnou jezdí v myšlenkách.

Někdy si říkám – měl bych něco změnit.
A pak si zas uvědomím, že to, na co si člověk počká, nemusí vůbec přijít.
Ale to, co přijde, většinou nebylo v plánu – a často je to to nejlepší na celým dni.

Miluju že když zavřu oči v Německu, ještě cejtím slunce z Itálie.
A když otevřu oči ve Francii, slyším svůj jazyk, i když mi nerozumí ani pumpař.
A sem tam někdo zaklepe na okno, ptá se na cestu, nebo o cigáro.
A já si řeknu: ano, pořád jsme lidi.
Což je víc, než se dá napsat do zákona, nebo vládního prohlášení.

A pak nastane ta chvíle…
Nechce se mi skoro říkat „štěstí“, protože to zní moc jako z dobrýho filmu.
Ale je to takovej ten klid, co nepřijde za peníze, ani za medaili.
Přijde, když si uvědomíš, že už nic nemusíš dokazovat.

Že na místě, kde stojíš – tam máš prostě být.

A stačí ti k tomu: kabina, rádio .. a že zítra zase někam pojedeš.

Ne proto, že musíš.
Ale protože nechceš stát.

Báseň pro kabinu a cestu

V kabině zůstává teplo,
i když já zapomínám.
Na tváře u benzínek,
na smích ve tmě,
na honby za domovem,
co mi nemohl utéct.

Zrcátka stárnou s každou silnicí,
ale moje ruce –
ty pořád drží volant,
jako něco, co se neztrácí.
Cigareta dýmí ve tmě
a já vím,
že i kdybych se vrátil domů,
sem patřím taky.

Někdy slyším jméno,
co už nikdo nevyslovuje,
a říkám si:
„Nebyl jsem daleko…
jen moc na cestách.“
Možná dřív, než to přiznám nahlas,
budu zase kousek dál.

A pak přijde ráno.
Kabina voní kávou,
rádio šeptá něco cizího,
ale volant je doma ve mně.

Na zrcátku visí účtenka z pumpy,
nevadí –
mám nový asfalt,
novou sadu zatáček,
a staré dobré já
ještě drží směr.

Nebudu si nic vynucovat.
Jen pojedu.
A v té jistotě, že silnice pořád někam vede,
je víc naděje
než v tisíci větách z televize.

Možná nejsem doma.
Ale jsem tam, kde jsem chtěl být.
A to je dobrý.