OZNICE 17.

OZNICE – Kapitola sedmnáctá
O tom, jak se svět začal zapisovat a lidé se přesto ženili

Sedím si tu, děcka moje, zas na té staré lávce pod lípú.
Fajfka mi prská, bo dřevo je mokré, potok si brumlá po svém a mně sa chce vyprávjať, jak sa to tenkrát všechno začalo pomalu měnit, aniž by si to kdo hned uvědomil.

Osm let po svatbě Janka a Kateřiny byla Oznice pořád Oznicí.
Ne lepší, ne horší – ale živá.

Pole sa orala, i když půda víc brala než dávala.
Děcka běhala bosky, psi hlídali dvory a když navečer stoupal kouř z devatenácti komínů, vědělo sa, že den skončil, jak měl.

Jen svět kolem dědiny začal šeptat jinak.

Z jiných vsí chodily řeči.
Že někde zavřeli cestu, i když nebyla povodeň.
Že jinde zvonili v poledne, a nebyla svatba ani pohřeb.
Že lidé kašlali tak, až sa dusili .. mor ..

V Oznici se zatím nic nestalo.
A právě proto byli lidé opatrní.

Na jaře přijeli páni, co neměli u pasu meče, ale lana.
A to bývá někdy horší.
Rozbalili kolíky, natáhli provazy a začali měřit pole, meze a hony. Tam, kde sedláci znali každý kámen a každú hrušku, začaly vznikat čáry a čísla.

Druhá lanová visitace, roku Páně 1675.

Urban stál rovně, ruce založené za zády.
Jan Klanica vedle něho mlčel a díval sa, jak se zem, kterou znali po paměti i po dlani, mění v zápisy.

Když bylo hotovo, písař si odkašlal a přečetl verdikt:
„Oznice – půda třetí kategorie.“
Třetí.
Nejhorší.
Sto padesát hektarů orné půdy zapsaných jako málo úrodných, vhodných jen na špatné žito a oves.

Nikdo nekřičel.
Nikdo se nehádal.
Hurtík jen plivl do trávy.
„Tož aspoň víme, že sa nemáme čím chlubit.“
Lidi se zasmáli.
Ale ten smích byl krátký a suchý.

Visitace potvrdila i to, co sa v Oznici vědělo dávno, ale nikdy nebylo psané.
Devět větších hospodářů bylo zapsáno jako zahradníci.
Čtyři menší jako chalupníci.
Zbytek – podruhové.

Ale pak zazněla věta, která zahřála víc než kořalka:
Ozničené nejsou povinní robotou.
Byla to stará výjimka, daná kdysi dávno, a teď znovu potvrzená. Na rozdíl od ostatních tří vesnic panství Meziříčí.

Jenže svoboda měla svou cenu.
Daň z komínu – devatenáct komínů.
Daně z výnosů – vejce, slepice, žito.
A všechno pečlivě zapsané v Urbáři roku 1676, na panství hrabat ze Žerotína.

Co dřív stačilo říct, teď se muselo podepsat.
A co nebylo v knize, jako by neexistovalo.

Urban seděl rovně, jak se na fojta sluší.
Jan mlčel, ale mlčel ostře.
Úředníci mluvili klidně, bez zloby. Jen povinnosti.

„Daň z kořalky,“ zaznělo, „i když si ju z panského lihovaru v Meziříčí neodeberete.“
Klanica zvedl hlavu.
„Platíme za něco, co nepijeme?“
„Je to v zápise,“ odpověděl úředník.
A pak přišlo něco, co by bylo k smíchu, kdyby to nebylo tak přesné.
„Fojt navíc odvádí jednu měřici žita,“ četl písař, „neboť nechová panského chrta.“

Urban se ušklíbl.
„Když ho nechovám, jak ho mám krmit?“
„To už není věcí zápisu,“ odvětil písař.
A Urban tehdy pochopil, že přichází doba, kdy pečeť sama o sobě nebude stačit.

Ale život, děcka moje, ten se nedá zapsat do knihy ..

Roku 1674 se na Oznici konala svatba, na kterou sa ještě dlouho vzpomínalo.

Vlastně dvě. A přece jedna.
Ze sousední Mikulůvky přišla Zuzka, z rodu Mikulů – děvče, co mělo smích rychlejší než myšlenku a krok pružný jak srna. Když se smála, smála se celá dědina.
S ní přišla Pavlína, z rodu Kuropatů – klidná, pevná, s očima, co mluvily i beze slov.

Zuzka si vzala Martina Škabrahu.
Pavlína si vzala Lojzu Kozimiela.

A protože sa ukázalo, že jedna svatba by byla málo, vzaly se obě ve stejný den.
Adámek pravil, že tolik pití pohromadě ještě nezažil a že gajdy budou hrát, aj kdyby měly prasknout.
Hurtík se vsadil, že si do večera splete nevěsty – a povedlo sa mu to hned po prvním džbánu.
Šváb tvrdil, že když už dvě svatby, tak ať sa aspoň dvakrát tolik jí a bral to jako osobní poslání.

Zuzka se smála tak, že ju bylo slyšet až k potoku.
Když jí Martin při tanci šlápl na sukni, otočila se k němu a řekla:
„Aspoň vím, že mě udržíš, když už na mňa šlapeš.“

Pavlína seděla klidně vedle Lojzy.
Drželi se za ruce a svět kolem nich na chvíli ztichl, jakoby věděl, že tady není co rušit.

Byla to svatba hlučná, veselá, trochu zmatená – ale pravdivá.
A dědina si ten den oddychla.

A protože když si děvčata z Mikulůvky berou chlapy z Oznice, znamená to, že se tu ještě vyplatí zůstat.

Kateřina byla v šestém měsíci.
Chodila pomaleji, ale viděla víc.
Věděla, kdy je Janek unavený dřív, než to řekl.
Věděla, kdy se dědina směje a kdy si na smích jen hraje.

Večer otevřela sešitek a zapsala si –

„Pod mým srdcem se hýbe život,
kerý sa neptá, jestli je půda chudá.
Neptá sa na daně ani na zápisy.
Jen dýchá.

A já vím, že až sa narodí,
svět se zas o kousek posune správným směrem.“

Sešitek zavřela.
A usnula vedle muže, který spal lehce – jako spí ti, co nesou víc než jen sebe.

Dědek pod lípou –

A tak vám to povídám, děcka moje, tady pod lípú.
Tenkrát jsme ještě nevěděli, co přijde.
Ale věděli jsme, co máme.

Pole, aj když chudé.
Děcka, aj když bosé.
A lidi, co sa dokázali ženit, smát a rodit děti i v časech, kdy se svět začal zapisovat víc než žít.

A to, věřte mi, bývá někdy ta největší výhra.