Eli 15.

ELI – kapitola 15.

Filozofie francouzské žranice, aneb Montparnasse v mlze

Paříž po ránu nevypadá jako město lásky, ale jako město kocovin. Včerejší romantika se vytratila s posledním douškem vína a nahradil ji smog, křik autobusů a bagety tvrdé jak staré sliby.

Eli se probudila rozcuchaná, s očima do půlměsíce a hlasem zastřeným jako jazzová zpěvačka po dvou koncertech a třech lahvích Beaujolais.

„Olafe .. já mám hlad. A chci něco francouzského. Ale né croissant, co chutná jak polštář pro bezdomovce.“ .. (ale stejně si ho dala)

A tak jsem začal vykládat svou oblíbenou filozofii o francouzské žranici.

Vykládal jsem jí o Markýzi de Nointel, kterému říkali La Bouche, tedy Mlsný jazyk – prvním to labužníkovi světa, co dokázal jídlu dát řád a okázalost. Vymyslel – MENU.
O tom, jak Francouzi z obyčejné hostiny udělali divadelní představení.
O delfíním penisu na růžovém plátku, o slavičích jazýčcích na lanýžích, o tom, jak se kuchaři svého umění drželi víc než vlastní manželky a za tajemství svých receptů byli ochotni i zabíjet.

Eli poslouchala, přikyvovala a mezi tím žvýkala bagetu, která jí trčela z pusy jako doutník mafiána.

„Oni fakt jedli žabí oči?“
„Ano.“
„Tak to jsou umělci. A zároveň prasata.“
„To je Francie.“
„Mám to tady ráda.“

Mířili jsme na Montparnasse. Kavárna byla malá, přecpaná a obsluha měla výraz lidí, kteří vás obsluhují jen proto, že potřebují zaplatit nájem, ne proto, že by vás chtěli vidět.

Já dal červené.
Eli kafe a ten croisant.
V devět ráno. No, Francie.

V kavárně bylo šero, světlo se lámalo o malé kulaté zrcadlo nad naším stolem. Eli seděla naproti, pohrávala si s hrnkem a dívala se na mě tím způsobem, kterým ženská připomíná muži, proč se s ní svět stává zvládnutelnější.

Natáhla nohu a zlehka se dotkla mojí.
Nic vulgárního. Jen jemný tlak, jemné klouzání, které mě vrátilo do noci, kdy jsme se po Montmartru potáceli jako dvě hvězdy, co odmítly spadnout.

„Pamatuješ včerejšek?“ zašeptala.
„Pamatuju každý tvůj dotek.“
„Lžeš.“
„Možná. Ale jen aby to bylo poetický.“

Zasmála se tiše, tak jemně, že ten smích byl jen můj.
A pak se naklonila.
Vlasy jí spadly dopředu, vůně vína a mýdla z benzinové sprchy se smíchala do něčeho, co nepopsal ani Baudelaire. Nechtěla mě líbat na krku nahlas, ne před lidmi, ale dotkla se mě prsty na zápěstí, těsně tam, kde začíná tep.

Malé gesto.
Tep se zrychlil.
Pohled se protáhl.
A Paříž na chvíli ztichla.

Bylo to krátké.
Ale tohle jsou chvíle, které tvoří celý vesmír vztahu.

Když odešla na toaletu, seděl jsem tam, koukal z okna na ranní shon, a do hlavy se mi vrátila vzpomínka. Ta jiná, nepoetická Francie – Dieppe, přístav, bigbagy s brambory.

Jak jsem tehdy nakládal mokré vaky v mlze, jak táhly na Vysočinu a jak je v balírně Lídlu nacpali do síťky s napisem:
„České brambory – Vyrostlo na Vysočině.“
Smál jsem se tomu tehdy i dnes.
Francouzi mají z jídla umění.
My máme z umění slevu v letáku.

Eli se vrátila, posadila se, položila ruce na stůl a tiše řekla:

„Víš, Olafe .. já miluju Francii, protože se tu dá žít.
Ale nenávidím ji, protože se zde v Paříži nedá jezdit.“

A já věděl, že mezi touhle větou a tím, co nás čeká zítra, je jen tenká hranice zvaná osud.

Ještě jsme prošli Montparnasse. Dívali se do výloh s malíři, poslouchali dva studenty, kteří se hádali, jestli je Bůh žena nebo koncept.
Paříž byla najednou jemná, skoro křehká.

A my jsme byli jen dva tuláci, co se na chvíli zastavili mezi dvěma bouřkami.

„Olafe,“ řekla tiše Eli, „zítra jedeme dál. Paříž ještě nekončí.“

Neměla ani tušení, že má pravdu.
Zítřek připravil věci, které ani francouzští kuchaři nevymysleli.

Báseň od Eli – ,,Bagety a croissanty“

Bagety tvrdé jak ráno po víně,
croissanty měkké jak tvoje ruka na mých zádech,
a Paříž – ta potvora šeptá do uší
slova, kterým rozumí jen ti,
co se chytili za ruce v ulici,
kde i vzduch má chuť na lásku.

Vítr tu voní máslem, vínem,
tvojí kůží a mým smíchem.
Každý schod Montmartru
má v sobě kousek nás –
nádech, krok, dotyk, přání
utopené mezi lampami,
které svítí jen těm, co se nebojí ztratit.

A když se k tobě nakloním,
není to kvůli polibku,
ale kvůli jistotě,
že svět se nezblázní docela,
dokud mě držíš pod loktem
a kradeš mi ze rtů příběhy,
které si ani Paříž netroufne dopsat.

Láska tu nemá jméno.
Jen lehký krok,
měkký dech,
a chuť vína, co zůstává na jazyku
déle než všechny francouzské revoluce.

A když se ptám, kam jdeme,
říkáš: „Dál.“
A já vím,
že žádná cesta není slepá,
dokud vedle sebe
máme stopy,
které chceme zopakovat.