OZNICE 13

OZNICE – Kapitola třináctá

„Ať sa slovo mění v chléb“

Léto toho roku se narodilo rychle, jako by se s jarem nepáralo. Slunce vylezlo, rozhlédlo se po kopcích a zůstalo. Tráva na mezi ležela líně, ale v dědině to kypělo – skoro jak hrnec, který Matylda neuhlídala pod přístřeškem.
Na nově založené návsi vznikl prostor, kterému se říkalo „přístřešek“, ale všichni mu začali potajmu říkat „nová hospoda“.
V ní se ztrácelo víc času a nabývalo víc řečí než kdekoliv jinde v údolí.

Urban už nepotřeboval listiny, aby věděl co Oznici chybí.
„Stůl, stín a studená voda,“ říkával. A tak Lojza s Janem překládali fošny, Kelárek hlídal var kotle „jen do objímání, ne do rvačky“, a Adámek tahal z gajd tóny, které se přichytávaly k trámům jako lišejník.

„Někdo jede!“ halekal Jura z meze. „Vůz a koza – koza jde jak pán!“

Vskutku. Otěžemi trhl vysoký, šlachovitý chlap s očima jak stín v peci, bradka zastřižená, ruce mozolnaté – ruce, co se nezaleknou hlíny ani ohně. Za ním žena, dvě děti a na voze trámoví, dláta, hoblíky.

„Tomáš Šváb,“ zavolal ještě dřív, než kdo stihl šeptat. „Čtyřicet let, tesař. Manželka Barbora, dcera Anna, syn Mika. Hledáme místo, kde dřevo zpívá a voda nezmizí.“

Urban se podíval na Jana Klanicu, ten jen kývl. „Nad potokem, směrem ke Kozimelům,“ rozhodl fojt. „Vlhko, ale pro dřevo dobré. Až dojde sucho, potáhne od studny.“

„Když je sucho, potáhne sa od Kelárka,“ zachechtal se Trusina.

„Akorát do objetí, ne do šarvátky,“ napomenul ho Kelárek a postavil hrnek na trám jak pečeť.

Barbora šla rovnou k Milce. „Mám chléb v syrovátce a koláče co přežily povodně i vojnu.“

„A já mám hrnec poctivého zelí,“ mrkla Matylda. „Uděláme z toho neděli uprostřed týdne.“

Ještě než Adámek přeladil, do kroku gajd se vřítily dvě sukně z Dlúhé húry: Pavlína a Zuzana z Mikulůvky. Oči jak borůvky, jazyk jako cep, sukně po kolena a v pase uvázaná odhodlanost.

„Pánbu pomáhej, Oznico!“ zvolala Pavlína. „Prý je tu nová krev a staré dobré mravy!“

„A lautr žádný slušný mládenec k mání?“ přihodila Zuzana a nenápadně si uhladila šátek tak aby byl nápadný.

„Mládenců je, ale někteří jsou v lese,“ zahučel Trusina a promnul si vous. „A někteří se bojá.“

„A někteří sa už držá,“ popíchla ho Milka a kývla bradou k Janovi a Kateřině.

Janek stál u potoka, ruce v kapsách, pohled k vodě. Kateřina měla v prstech pergamen a napsané půlverše, které se nedaly vyslovit, dokud je někdo nepohladí. Když k nim sukně z Mikulůvky dorazily, Zuzana si Janův boční úsměv změřila a Pavlína si odkašlala:

„Janku, povídá sa, že prý si ogar, co drží slovo aj trám. Tož a držíš aj volný prst?“

Kateřina se ušklíbla tak jemně, že to bylo skoro požehnání. „Volný prst drží jen ten, kdo ještě nenašel ruku,“ řekla a vzala Janka za tu jeho. Byla v tom sůl, chléb i ticho.

„Dobrá,“ uznala Pavlína, „tento kus je zabraný. Co zbylo na nás?“

„Kozimel!“ řekl Jura. „Ten drží akorát pilu a kozu, žádná sukně ho eště neuvázala!“

Kozimel, zčista červený, právě vedl kozu na trávu. Zuzana před něj skočila jako vrabec do strouhanky: „Mistře truhláři, slyšeli jsme, že děláte šindele tak rovné, až se po nich smeká i déšť. Nechtěl byste někdy zpomalit chůzi?“

Koza se chytla situace a drcla Kateřině do sukně, jen tak, aby to viděl Janek, Pavlína, Zuzana i celá náves. Sukně poskočila, Kateřině vyprskl smích a Janek měl rázem plné dlaně toho, co se brání pádu i trapasu – jejího pasu.

„Zvířata mají čuch na pravdu,“ mudroval Trusina. „Koza ví, kde sa dva držá.“

„A já vím, že jeden se eště nedrží,“ mrkla Pavlína na Martina, toho s očima ve kterých se pořád zrcadlil Cimbál a tajná truhlička.
„Martine Škabraho, já ťa znám, to tvoje hrabání v zemi je pěkné, ale do robky si taky někdy hrábni!“

Martin se zarazil, opřel lopatu o rameno, podíval se Pavlíně do očí a poprvé v životě se mu lopata zdála těžší než slovo.
„Já bych začal .. třeba malou procházkou k Cimbálu,“ pípl.

„A já bych skončila .. u přístřešku,“ přihodila Zuzana, „kde sa dá sedět aj když eště nesvadbuju.“

Smích přeběhl návsí jak světlo po vodě. Kelárek rozlil po štamprli – „jen k objímání“ a Adámek načal kolečko tancu. Barbora vytáhla pecny a nože se v chlebu ozvaly jako tiché zvony.

„Švábe,“ kývl Jan na Tomáše, „přivezls trámy, ale hospoda chce i roh a dech.“

„Roh dáme z dubu, dech necháme průvanu,“ opáčil Tomáš a prstem kreslil do prachu půdorys. „Z jedné strany světlo, z druhé oheň a mezi tím stoly. Kdo nemá stůl, ten se nenaučí mluvit.“

„Pravda,“ řekl Urban. „A kdo nemá píseň, ten si neodnese paměť.“

Kateřina přistoupila ke stínu přístřešku a zvedla hlas, který byl jak chladný džbán – ne proto, aby mrazil, ale aby udržel chuť.

Kateřinina píseň pro stůl a stín –

Kam položíš prkno, tam se slovo složí,
kam postavíš hrnec, tam se srdce zhoupe.
Až chléb přivoní k ruce, víš cos včera řek,
a zítra zas to uneseš, jak dub a jeho kmen.

Kam usedne družba, tam dům si tě najde,
kam pustíš trochu větru, tam ti nezatuchne řeč.
A když se setmí a přece bude vidět,
zůstane stůl co k sobě zve jako břeh.

Zuzana s Pavlínou se k písni připojily, ne proto že by znaly noty, ale protože rozuměly slovům o světle a ohni. A když dozpívaly, už měly i plán.

„Dneškem zahajujem verbuňk,“ oznámila Pavlína. „Ne vojenský – svatební. Kdo je svobodný, hlásí sa u přístřešku. Povinná výbava: dobrý dech, čistá košila a žádné lži.“

„A koza jako porota,“ dodala Zuzana a koza bečela, jako by v tom měla praxi.

Přihlásil se Kozimel – třikrát odkašlal, jednou se chytil za srdce, dvakrát za klobouk. „Umím šindel, vím kde roste správná jedle a neuteču při prvním závanu povětří.“

„Dostaneš šanci,“ přikývla Pavlína. „Ale jestli při druhém závanu povětří utečeš, budeme tě honit až na Mikulůvku!“

Přihlásil se Martin – lopatu postavil jako kopí. „Já zas umím poslouchat hlínu. Když bude nejhůř, najdu vodu a když bude líp, najdu slovo.“

„To zní jako ženich do nepohody,“ uznala Zuzana. „A nepohody bude dost.“

Smích, hudba, vůně pečeného chleba a zelí .. všechno se to motalo kolem dvou věcí: stolu a řeči. A než slunce kleklo k hřebeni, Tomáš s Janem vztyčili první rohový dub. Lojza vrazil svlak, až to zadunělo jako slib.

Koza mezi tím otestovala ještě jednou Kateřininu sukni – ťuk, jako razítko osudu. Janek ji přidržel v pase, koza přežvykovala spokojenost a Pavlína se Zuzanou si plácly. „Dneska sme udělaly kus práce. Dvě pusy, dva přihlášení, jedna hospoda napůl hotová.“

Večer vydechl. Z přístřešku byl najednou dům, sic bez zdí, ale střecha držela tmu na uzdě, stůl držel lidi, píseň držela paměť.

A dědek s fajkou říká:
Sedím tu pod lípou na lávce, fajfka žhne jak malý západ slunce a vy děcka dýcháte potichu abyste slyšely, jak kroky dneška došlapují do zítřka.
„Zapamatujte si, než to sepíšeme do knížky,“ povídá a poklepe fajku o prkno, ať to zní jak zvoneček:
První, co v dědině vzniká, není střecha, ale stůl.
Ne první zákon, ale chléb.
Ne první kronika, ale písnička.

A k tomu eště toto:
„Kdo hledá, najde.“ Pavlína se Zuzanou přiběhly s očima dokořán a svět jim dal k honění ne jeleny, ale ženichy. Nechaly smích na mezi a řád v srdci. To sa dobré pamatuje.
Kozimel už nebude sám. Martin už nebude jen s hlínou. A hospoda? Ta už dýchá, i když má zatím jen roh, kus střechy a stůl.

Podívám sa hore, kde je Cimbál, tichý a velký jak myšlenka co do ní nerýpeš, ale nosíš ju. A řeknu tiše, pro vás a pro noc:
„Dokud bude kde sedět a komu nalévat, bude Oznice žít. A koza nám to potvrdí, kdykoli bude třeba.“

To sú kořeny.