Eli 29.

ELI – kapitola 29. Eli proti Bruselu

Brusel mi nikdy nebyl sympatický .. lidi tam vypadají, jako by ráno snědli úřední formulář a zapili ho studenou minerálkou .. ale to, co se tam dělo v ten den – to by nevymyslel ani opilej Kafka po dvou absintech a jedné Šaratici.

Ale začnu tím, co jsem neviděl, jen jsem to slyšel z jejích úst .. a z kamer, které mi pak jeden dobrák pustil na Technickém oddělení EU (asi omylem) .. a taky z toho, jak moc mě bolela hruď, když to vyprávěla.

Eli to sebralo. Ne takovým tím dramatickým filmovým způsobem – žádný „ááá, Olafe, lásko má, vrať se mi“.
Ne.

Eli prostě vyšla z recepce EU, kde již dříve seřvala vykulenou recepční.
Vyšla čistě. Tichá. Bílá jak stěna. Šla pár kroků, zakymácela se a jak srna, co právě zjistila, že svět je větší než její louka, sedla si na obrubník.

A teď přichází ta vteřina, o které ona sama řekla:
„Do prdele .. já ho miluju.“

A rozbrečela se.
Ne ta líbivá slza z romantických filmů .. tohle byl plnej nářez, syrový, skutečný. Jako když ti spadne světlo ze stropu a přiznáš si, že svět bez jedné konkrétní osoby nedává vůbec žádný smysl.

Seděla tam, lidi chodili kolem .. úředníci se tvářili, že to nevidí .. a turisté to brali jako součást „bruselské atmosféry“.
A pak se Eli dotkla tváře, otřela slzu .. a stalo se něco.

Klik.
Přepnutí.
Režim „Zachráním si svýho chlapa, i kdybych měla převrátit EU vzhůru nohama“.

Postavila se.
Zhluboka se nadechla.
A vešla zpět do té skleněné pevnosti s krokem jaguára, co našel svoje mládě v pasti.

Opět recepce EU.
Dvě nové úřednice, jedna ochranka, jeden Ital s kufrem a dva Němci, kteří vypadali, že přišli řešit „vyhlášku o povoleném úhlu žalu při snídani“.

A do toho Eli:
„Jak můžete zavřít Olafa?! On není žádný špión! Maximálně tak špiónuje v kuchyni!“

Recepční zvedla obočí o dva centimetry. To bylo na ni hodně.
„Madame, uklidněte se, prosím.“

„NE! Já se neuklidním! Vy jste tady zadrželi nejhodnějšího chlapa na světě! On by nezradil ani psa, natož EU! A víte proč? Protože by se mu nechtělo vyplňovat vaše papíry!“

Ochranka si něco zapisovala, tvářil se pobaveně.. ale úřednice nehnula brvou.

Tak Eli přepnula na vyšší level ženské drzosti:

„Dobře .. tak když to nepochopíte po dobrým, tak si to vyřídím sama.“

„Promiňte?“
„Jo. Sama. Jdu nahoru.“
„Nahoru nemůžete!“
„To se teprve ukáže.“

A šla.

Ochranka vyjekla .. Eli už byla za turniketem .. běžela po schodech .. vzala to do třetího patra, pak do pátého .. a tam narazila na chodbu plnou asistentů.

A tohle byl okamžik, kdy se z ní stala legenda dne –

Před ní stálo pět lidí.
Jedna sekretářka.
Dva asistenti.
Jeden právník.
A jedna dáma v kostýmu, kterou Eli intuitivně vyhodnotila jako někoho, kdo má klíče od všech dveří.

„Dobré odpoledne,“ řekla Eli věcně.
„Jsem pověřená českým Ministerstvem pro evropské umývání problémů.“
Asistentka zvedla hlavu:
„Cože?“
„Ano. A řeším obrovský problém. Týká se paní von der Leyen. Okamžitě.“

Ticho.
Velké.
Absurdní.

Eli pokračovala:
„Zadrželi jste českého řidiče. Kulturního pracovníka. Agenta programu přepravy slovanské poezie!“

Právník vyjekl: „Cože?!“

„Ano!“ kývla Eli s jistotou papeže. „Ten muž převáží poezii. Českou. Slovenskou. Moravskou. Haluškovou. Když ho nepustíte, Česká republika udělá mezinárodní skandál .. a paní Ursula se nebude moct ukázat ani na pouti v Halenkově.“

A aby to dorazila, z kabelky vytáhla papír ..
Vytiskla ho před chvílí v recepci z nejbližší tiskárny, kde zůstala otevřená wifi.

Na papíře stálo:
„Pan Olaf Tydýt je nepostradatelným kulturním pracovníkem střední Evropy a V4“
Podpis:
„Ministerstvo pro evropské umývání problémů“
Razítko nakreslené tužkou .. ale v Bruselu je to stejně nepodstatné.

Asistentka zbledla.
Právník začal koktat.
A do pěti minut zaklepali na dveře cely.

„Mister Tydýt,“ řekl dozorce unaveně.
„Vous are free.“

Veganský spoluvězeň se rozbrečel:
„Bitte .. zůstaneš?“
„Nezůstanu.“
„Budeš mi chybět.“
„Ty mně ne.“

A tak jsem šel.

Když mi vraceli boty, měl jsem pocit, že se vracím z jiné planety.
Ze země, kde logika umřela a humor přežil.

A pak se otevřely dveře ven.

Vedle Tesáka stála ona.
Eli.
Ruce v kapsách.
Nos červený.
Vlasy divoké.
Oči unavené .. ale pevné jak ocel.

Když mě uviděla, jen vydechla:
„Olafe ..“

Šel jsem k ní.
Nemluvil.
Neměl jsem co říct – všechno, co jsem měl, stálo mezi náma.

„Ty .. tys mě vytáhla z Bruselské basy!“
konstatoval jsem jen nakonec, protože jsem byl líný vymyslet něco lepšího.

Eli si otřela oči palcem .. a s tím jejím typickým polovičním úsměvem řekla:
„Olafe .. tys mě vytáhl z mý zastydlý puberty. Máme remízu.“

A v tu chvíli jsem se zlomil já.
Uvnitř.
Potichu.
Poprvé od doby, co mi bylo patnáct.

Objal jsem ji.
Ona mě.
A Tesák za námi jen tiše tikal chlazením motoru .. jako by říkal:
„Tak jedem domů, děcka .. než si to Brusel rozmyslí.“

„Když usnula“ –

Usnula mi na hrudi..
s tím dětským úsměvem,
co mám rád víc než vlastní krev.

Den ji semlel .. svět ji tlačil ..
ale tady – u mě – povolila,
jak kdyby odložila všechny války,
co v sobě nosí.

Vlasy rozsypané po polštáři,
dech klidný,
ramena zjemnělá po našem dotyku..
a já si uvědomil,
že některé ženy nejsou sny,
ale návraty.

Díval jsem se na ni dlouho ..
na ty její víčka,
která umí být tvrdá jak čepel
a křehká jak čokoláda na slunci
a říkal jsem si,
že svět už nemusím chytat za krk,
když mám tady v náruči
svůj důvod.

Dotkl jsem se jí jemně,
a ona se, i ze sna,
přitiskla blíž ..
jako dítě, které ví,
že už je doma.

A mně v té chvíli došlo,
že i kdyby se zítra
Brusel, Evropa i svět
postavili proti mně,
pro tuhle jednu ženu
půjdu klidně znovu sedět.

Protože když usne s úsměvem,
jako dneska..
věřím v zázraky.
A věřím i v nás ………