ELI 28

ELI – kapitola 28. – Bruselská past

Ráno začalo přesně tak, jak to s Kajmanem začíná vždy, když se chystá zkurvit mi život: telefon mi zazvonil ještě dřív, než jsem stačil dopít kafe a jeho hlas zněl, jako by měl v krku píšťalku z koncentráku.

„Olafe! Okamžitě jedeš do Prahy naložit nábytek a vezeš to přímo do Bruselu! Sídlo EU! Žádný kecy. Žádný zastávky. A hlavně – žádný klobásy po cestě!“

V pozadí jsem slyšel klapot jeho klávesnice. Kdybych nevěděl, že má IQ jako rozvařený knedlík, myslel bych si, že píše román.

„Kajmane,“ povídám, „já se zeptám jen pro přesnost: proč Brusel? To jako fakt? To není úplně moje oblíbená destinace.“

„Neřeš to! Je to důležitý! Politicky důležitý!“ štěkl.
„To doufám,“ zavrčel jsem, „protože jestli mě tam někdo zatkne za to, že jsem bílý heterák, tak to jde za tebou.“

Eli se opírala o rám dveří, jen v tričku, s culíkem nakřivo a smála se tak, že mi kafe skoro vyletělo nosem.
„Brusel? Tam jsem ještě nebyla,“ culila se. „A tam tě ještě nezatkli.“
„Zatím,“ odvětil jsem věštecky.

A tím to začalo.

Projeli jsme Německem, kde se v rádiu střídaly tři věci: dopravní hlášení, počasí a bavorská dechovka. Z toho málem chcípla i Eli a to má jinak tuhý kořínek.

Snědla zmrzlinu, pak druhou, pak mě peskovala, že brzdím pozdě. Já brblal, že moderní auta jsou dělaný pro idioty – jakmile blikne kontrolka, už na mě řve jako matka na feťáka: „Zpomal! Zrychli! Dotankuj! Nestírej volant mastnou rukou!“

Když jsme přejeli do Belgie, měl jsem už takovou náladu, že jsem chtěl zabalit trucking a jít dělat zahradníka. Aspoň by mě lidi brali vážně.

Pak se před námi otevřela Rue de la Loi – betonová džungle, jakou by si neobjednal ani Stalin.
„Ty vole,“ procedil jsem, „tady se dělá moc. Ale rozhodně se tu nedělá radost.“

Eli, doposud veselá, najednou zmlkla. To mě zarazilo víc než loňská výplata.
„Olafe,“ šeptla, „tohle se mi nelíbí.“
A když mlčí Eli – svět by měl naslouchat.

Vjel jsem do areálu sídla EU.
Najednou kolem nás postávali chlapi v uniformách, co měli výraz jak učitelky matematiky těsně před menopauzou: podrážděný, přesný, nebezpečný.
Ochranka si nás prohlížela, jako bychom vezli plutonium, dítě s opačným názorem, nebo maďarské volby.

„Papiers, bitte,“ procedil jeden z nich, Němec jak vyšitý.
Podal jsem mu doklady.
Druhý čuměl na Eli. Třetí obcházel Tesáka, jako by čekal, že mu za chvíli naroste ocas.

Ta budova měla víc kamer než supermarket. A méně duše.

„Pane řidiči,“ řekl ten první, „otevřete prosím zadní vrata.“
V tu chvíli se mi sevřelo břicho.
Nevím proč. Intuice? Strach? Nebo jenom špatná klobása ze včerejška?

Otevřel jsem vrata.
A pak nastalo peklo a zatčení

Uvnitř návěsu, mezi krabicemi s nábytkem, ležela:
– podezřele ruská černá aktovka,
– papír s nápisem „návod k obsluze tanku T-72“
– a konzerva bryndzových halušek.
To poslední mě dorazilo.
„Co to kurva ..?“ vydechl jsem.

Eli přiskočila blíž a zbledla.
„To tu nebylo! Olafe, to tu nebylo!“ skoro křičela.
A já věřil každé slabice.

Najednou na mě skočili tři ozbrojenci, jako bych byl terorista s kufrem dynamitu a ambicí na titulní stránky.
Přehli mě přes kapotu Tesáka.
„Au, do prdele, nechte mě aspoň říct -“
„Silence!“ štěkl jeden.

Eli vykročila dopředu, ruky jí vibrovaly.
„Hey! Stop! He didn’t -“
„Madame, step back!“

Jednu vteřinu jsem viděl její tvář.
Strach. Čistý, ostrý. Poprvé.

A pak mi přetáhli pytel přes hlavu.
Brusel nevoněl. Ani po moci, ani po příležitosti. Smrděl betonem a strachem.

Cela vypadala, jako by ji navrhovala Ikea: čisté stěny, kovová postel, stůl, miska. Chyběl jen katalog.
Sundali mi pouta.

V rohu seděl spoluvězeň – německý veganský aktivista, co vypadal, jako by ho sežral jeho vlastní smutek.
„Warum bist du hier?“ vyštěkl.
„Nevím,“ odsekl jsem. „Asi mám špatný typ obličeje.“
„Ty jíš maso?“
„Jo.“

Zhnuseně se odvrátil. Byl bych se urazil, ale na to jsem měl moc plnou hlavu jiné situace:
Kajman by měl dostat medaili za největší dopravní průser roku.

Výslech začal po půl hodině.
Tři lidi u stolu. Dva se tvářili důležitě. Třetí jen unaveně.
„Pane Tydýte,“ začal jeden, „můžete vysvětlit přítomnost aktovky a manuálu k tanku?“
„Ne.“
„Ne?“ zopakoval druhý.
„Ne, protože nevím, kdo to tam narval. Ale nebyl jsem to já. Já mám práce dost – nemusím ještě montovat tanky.“

„A konzerva?“ kývl směrem k fotce, kde byly ty zatracené halušky.
„To je provokace,“ řekl jsem upřímně. „Slováci jsou schopní čehokoliv, ale TOTO .. to není moje.“

Chvíli se na mě dívali, jako by přemýšleli, jestli si nedělám srandu. Nebo jestli náhodou nejsem geniální špión přes maskování.

Uvnitř jsem měl paniku. Ne velkou. Ale takovou tu malou, co ti stojí v krku jak studený čaj.

Eli mezitím seděla v kabině Tesáka.
Nohy přitažené k sobě. Ruce křečovitě sepnuté.

Kabina byla vždy náš hrad. Bezpečí. Místo, kde se smějeme, hádáme, milujeme, sníme.
Teď byla prázdná, cizí, tvrdá.

A Eli zčistajasna pochopila, co znamená, když někdo zmizí za dveřmi, které hlídá stát.
A poprvé se bála o někoho víc, než se bála o sebe.

Pak se ale stalo něco, co mám na Eli nejradši.
Přestala se klepat.
Povolila si gumičku do vlasů a učesala se.
Otevřela dveře.
A sestoupila dolů na bruselský beton s krokem lvice, která se teprve teď rozpomněla, že má zuby.

Viděl jsem to až později na kameře:
jak se objeví u recepce,
jak se hádá,
jak mává rukama,
jak křičí na vrátnou s takovou vervou, že by z ní měl strach i buldozer.

Ale v tu chvíli jsem to nevěděl. Jen jsem seděl v cele a koukal na svoje boty pod postelí.
Boty, které viděly kilometry silnic, svobody, nás dvou.

A teď ležely tam. Jako cizí. Jako důkaz, že jsem zastavený, chycený v systému, kde nic nedává smysl.

Po dalším výslechu mě poslali zpět do cely.
Sedl jsem si, opřel se o zeď, zavřel oči.

A někde venku – mezi těmi skleněnými monstry, mezi jednosměrnými chodbami, mezi úředníky, kteří dávají razítko i na vlastní svědomí – zuřila Eli.

Hledala mě.
A hledala způsob, jak mě dostat ven.

První náznak její odvahy byl v očích.
Druhý v hlase.
Třetí – v jejím rozhodnutí.
Ona sama to později vyprávěla takto:

„A poprvé v životě jsem věděla, že bez Olafa domů nejedu.“

Báseň Eli – „Bruselské ticho“

Seděla jsem v kabině,
v tichu, co řeže víc než řev.
A u každé otázky, co mi v hlavě hořela,
byla odpověď jen:
Olaf je můj svět ..

Beton kolem mě rostl,
kamery se dívaly skrz mě,
a já si uvědomila,
že největší strach není z policajtů,
ale z toho,
že tě ztratím tam,
kde mě nikdo neuslyší.

Tak jsem šla.
Za tebe.
Za nás.
Za každý kilometr, co jsme spolu projeli.

A kdyby mi řekli „stop“,
a kdyby mi řekli „ne“,
a kdyby sebrali i mě,
stejně bych šla dál ..

Protože teprve tady,
v tom skleněném pekle,
jsem pochopila,
že domů
se dycky vracím jen s tebou ..

Váš Olaf Tydýt ..