ELI 26

ELI – Kapitola 26.

„Týden okolo komína za dobrým jídlem ..“

V pondělí ráno se mi zdálo, že bych si měl najít normální práci. V devět do rachoty, v pět domů, v osm u televize a ve dvanáct do postele, abych ráno zase budil kohouta.
Ale pak jsem viděl Eli, jak se culí u kafe .. měla na sobě tu svou truckerskou košili s nápisem I brake for cake a hned jsem věděl – jsem tam, kde mám být. V kabině, s ní, na kolech co se točí a točí, dokud je nafta v nádrži a chuť žít v žilách.

„Tak kde začneme tenhle tejden, šéfe?“
„Rozkopanou Prahou, na Pankráci milá slečno. Pár palet do Příbrami, něco do Pardubic, zbytek se dozvíme, až přiletí rozkaz od dispečera Kajmana.“

Eli nadskočila, když slyšela jméno Kajman.
„Ten šulin co ti posílá zprávy jak by ti Platón vypisoval pokyny? ‚Dojeď tam a tam, nejlépe dřív než je fyzicky možné a neštvi mě, nebo tě pošlu do pekla, rozumíš?‘“
„Ten.“
„Tak super. Těšim se,“ chechtala se.

Nakopnu Bílého Tesáka. Ne že by vypadal jako vlk, ale kousat umí. Startuje jako důchodce v zimě, ale pak se rozjede až mám pocit že letíme.
„Praha, drž se. Jedeme plnit sny o objízdných trasách.“

Praha vypadala jako obří soudek piva s dírou dole. Všechno teče ven. Kamiony, trabanty, úředníci, moldávský dělník tlačící kolečko po chodníku, policajti v trapných čepicích. Sem tam výmol jako kráter po dopadu malého meteoritu, sem tam cedule objížďka přes peklo .. uzavírka do odvolání .. omlouváme se za vzniklé potíže.

Kajman nás žene z jednoho konce na druhej.
„OLAFE! KAM SE SEREŠ?! MÁŠ BÝT NA PANKRÁCI ZA DVACET MINUT!“
„Kajmane, jsem rád, že žiju. Za dvacet minut budu mít tak akorát na víčku studenýho kafe otisk sprostýho slova na tvoje jméno.“

Eli se směje jak malý dítě. „Víš, co mě uklidňuje? Že ho nikdy nepotkám. Nemusíme si nic vysvětlovat osobně. Jen ty ho setřeš po telefonu.“
„Správně. Kdo nás nikdy neviděl, nemůže vědět, kolik toho víme.

V úterý odpoledne máme padla. Teoreticky. Reálně nás na Mohelnickém kopci zdržela kolona tří kamiónů přeložených dřevem a dvou traktorů údržby, který chtěly zrovna vyjet do kopce jako parta chromých kačerů.

Parkuju tam, kde je místo mezi smradem z výfuku a vůní uzený klobásy. U výdejního pultu stojí Daniela – jediná kolegyně co si dokáže poradit i s řidiči typu „Pepa – vole Dani, nevím jak se řadí zpátečka“.

„Hej, vy dvě celebrity! Eli a Olaf, konkubíni logistiky!“
Objala nás, pozvala na klobásu s hořčicí, my ji na kafe.
Seděli jsme u dřevěnýho stolu, kouřilo se z hrnečků, páral se vzduch.
„Tak jak vám to jezdí? Zase vás honí ten šutér Kajman?“
„Jako spratek po perníku.“
Všichni tři jsme se řehtali jak volové v JZD.

Daniela ve finále pronesla moudro: „V logistice jsou tři druhy lidí – ti, co to přežili, ti, co to chtěli přežít a ti, co si myslí, že to přežijou.“
Olaf kývl: „To já si myslím každej den. A přesto žiju.“

Eli se zasnila: „Nejradši mám ty malý úniky. Tahle klobása je pro mě jak mejdan s atomovkou.“
„A já myslel, že ten mejdan se mnou jedeš nonstop.“
„Tys měl mlčet, Olafe.“

Cestou zpět po silnici E 35 zabočíme do vesnice, kde se za stodoly krčí Hostinec U Tety.
Tam se dějou věci – scházej se tam řidiči, dřevorubci, cestáři a všichni odcházej spokojení a s úsměvem.

„Jedno koleno napůl, dvě borovičky, tři křenové požehnání a ňáký chleba“, říká Eli, aniž by si sedla.
„Tak to zní jak moje modlitba před porcí sexu,“ říká hostinská, která má ruce jako buldozer.

Ač to zní divně – ženská kolena mi už nechybí, ale to vepřový na tom talíři? To by se mnou mohlo spát do rána.
Eli po dvou panácích začala filosofovat:
„Šimsisi, že ve mně je víc mužský duše než v půlce chlapskýho dispečinku?“
„A v tobě je víc ženský, než já kdy budu mít zdravého rozumu.“
Chvíli se na mě dívala. Pak se napila.
„Dělej, žijeme jen dvakrát. Poprvé, jak jedeme. Podruhé, jak o tom vyprávíme.“

Ve středu dopoledne volá Kajman:
„ŽÁDNÉ OBĚDOVICE! ˇŽÁDNÝ UZENÝ, ŠVESTKY! NESERTE SE A JEĎTE!“
„Zní to jako rozkaz z cizinecké legie.“
„Nebo volání rozhlasu, když vysílali poplach, že končí pivo.“

Motorest v Obědovicích je za mě největší zázrak od narození piva.
Švestková omáčka s uzeným masem a šulánkami pohladí žaludek. Jsem dojatý do žil. Eli to zhltla a říká: „Miluju, když se kuchyně a fantazie poperou. A jedna z nich vyhraje.“
Ten den jsem poprvé řekl: „Hele, možná v sobě nosíš víc poezie, než by se mi líbilo.“

Zasmála se, vyhrnula rukáv a řekla: „Zítra to dám ven.“

Ve čtvrtek ráno se teplota v kabině stejně jako Kajmanova nálada nedala změřit. Jeli jsme směrem na Prešov, pod Tatrama, přes roviny, všude auta, všude díry, ale vzduch voněl po podzimu a kofeinu.

U Prešova čučíme na krajnici. Vidím tam stávat Lojzu s obvázanou rukou a smutným ksichtem jako sedmnáctiletá panda.
„Čau, vole! Píchnutá guma, bráško. A rezerva nějak přirezla. Pomůžeš?“
„Ale jo, Lojzu, za klobásu udělám i hentaky zázrak.“

Po hodině potu a přehršli sprostých slov jsme mu to spravili. Lojza se zvedl, oprášil se a řekl: „Borci. Jste nejen řidiči, ale i duševní hygienici mé mizérie.“
Před odjezdem do nás ještě cpal dvakrát větu o tom, že tahle práce je jak manželství – chceš to zabít a přitom se bojíš, že bez ní chcípneš.

Domů jsme mířili přes Martin a halušky Na salaši. Vůně dřeva, šustění trávy, ovce co zírají, že jsme jim přijeli sníst oběd. Kuchař byl sympaťák – zarostlej, úsměvy od ucha k uchu.
„Dáme dvě halušky s brynzou,“ povídám.
Eli: „A pizzu. Něco s mozzarellou.“
Ticho. Kuchař na ni: „A co bys ještě chtěla? Že ti ovečka nadělí parmezán?“
Eli zrudla jak maják. „Já mám alergii na brynzu, vole.“
„A já na kraviny. Jídlo je dar duše. Proto ho nenahrazuju kolotočem chutí.“

Vypadalo to na bouři. Ale pak přišla tichá chvíle. Střet dvou tvrdohlavostí, co zlomila borovička.
Kuchař postavil na stůl štamprle. „Tak si připijem na tvoji pizzu, co nikdy nebude.“
Eli ho probodla okem, ale pak se zasmála: „Dobře, ale jen když mi dáš recept na halušky a bez brynzy.“
„Správná ženská. Nechce, ale chce .. vědět.“

To odpoledne byl vzduch plnej smíchu, cinkání skla a dohadů bez konce. Jako když se svět shodou náhod chvíli netočí.

V pátek večer jsme stáli u myčky. Oči těžký, ale duše lehká. S Eli na kapotě a s hvězdama jak z krabičky od sirek.

„Byl to fajn tejden, co?“
„Byl. Někdy mám pocit, že tenhle svět není tak špinavej, jak nám servírujou.“
„Je tak špinavej. Ale my jsme v tom zvyklí chodit bosi a nesmrdí nám to.“

Eli si upravila pásku ve vlasech, natáhla nohy nahoru na čelní sklo a řekla:
„Všechno se dá přežít, když máš někoho, kdo tě umí rozesmát v koloně.“

Týdny v kamionu jsou jako špinavý sbírky poezie. Máš tam klení, bolest, smrad a zlomky něhy. Ale pořád chceš další stránku.

Báseň od Eli –
Touláme se mezi krajnicemi,
jak děti s hlavou v oblacích.
Směrem k Prešovu, zpátky domů,
s písní, co zní tiše v prázdných vlecích.

Mezi cedulemi, co hlásí konec světa
a začátek nový,
usedáme vedle sebe,
v kapotách z plechu i kovu slovy.

Když klopýtám o díry cesty,
jsi tu. Naštvanej, ale blízko.
Tlačíš mě do boku se smíchem.
Dáváš mi pocit – že všechno je nízko.

V kolonách i ve větru,
v dešti co sklenku chladí,
vím,
že když mě vezmeš na klobásu,
za takovej svět se klidně zaplatí.

A Olaf dodává:
Tak končí další týden na cestách. Nečekejte akční scénu. Nečekejte zvrat. Jen pár stovek kilometrů na tachografu a kousek lásky mezi paletama, kleštěma a dobrým slovem.

A někdy to úplně stačí.