ELI 25

ELI – kapitola 25.

Jeli jsme dál.
Itálie nás vtahovala jak teplá vlna: Bolzano jen kývlo, Verona blikla do zrcátka, Bologna zabublala napravo a my to táhli ještě níž – dolů k patě té slavné boty, kde už i rádio mluví jinak a slunce se opírá do plechu tak, že šrouby zpívají.

U přístavu to vonělo solí, kávou a potem chlapů, kteří by přeložili Titanik ručně, kdyby se jim někdo dobře podíval do očí.
Na rampě chlap s rukama jako lana: „Karikare, signore?“ a k tomu samozřejmý úsměv. Tady bezpečák není kazatel, ale pozdrav; reflexka a kafe, stačí.
Naložili nám elektrocentrály do Anglie – k Stonehenge, k těm starým křivým šutrům co se jim nechce hnout ani o centimetr.

Než jsme vyjeli, udělali jsme si u pumpy pauzu. Eli posadila nohy na palubku a zaklonila hlavu, vlasy jí spadly až na klíční kosti.
„Kdybys teď řekl hotel, řekla bych ano,“ šeptla.
Neměli jsme hotel. Měli jsme naši kabinu, co voněla paprikou a karamelem. Vlezli jsme do ní jako do povolené svatyně: žádný Dakar, žádné ruční brzdy a porno-akrobacie, jen pomalý dech, teplo kůže a to tiché „zůstaň ve mně ještě chvíli jen tak“.
Když usnula, hřálo mě něco, co v itineráři nebývá.

Ráno jsme točili z přístavu ven. A tehdy se ta slavná zkratka proměnila v hodinu hanby. GPSka mrkala nevinně, ulice se zužovala a já si říkal „ještě centimetr, ještě půl“. A najednou – ticho před ránou a pak to přišlo:
Šššuch. Táhni. Škrt.
V pravém zrcátku vlaje bílý ocásek, vlevo se do světa rozbalují .. bombarďáky. Na pantu zadních dveří zachycená šňůra prádla – podprdy, prostěradla a jeden růžový župan jako prapor porážky.
Vyletěly dvě hospodyně s vařečkama, další dvě z balkonů, přiběhli kluci od školy; všichni křičí, gestikulují, hádají se – ale je v tom víc divadla než zloby. Zastavím, odháknu to, vrátím šňůru jako trofej soupeře. Mávají s ní jak s vlajkou po fotbale a já se posouvám o dům dál.
Kdybys nevěděl, co je Itálie – je to, když tě seřvou, pak tě obejmou a nakonec ti dají kafe. A prádlo si usuší znova.

Táhli jsme sever, Neapol přeběhla přes zrcátko jak pes, co si chce líznout slanýho kola. Lyon si vyžádal pauzu na papíry, tak Eli vytáhla svoje růžové pressko a četla mi z deníku.
„Až budeme mít jednou dítě,“ řekla, „nechci, aby to bylo dítě kamionu. Chci, aby si z nás vzalo klid, ne jen asfalt.“
Pohladil jsem ji po zádech. „Neboj. Postavíme dům. A ten bude stát líp než Stonehenge.“

No a jak to člověk vysloví, najednou jedeš přes kanál a Stonehenge se rýsuje ve večerní mlze. A303, moje slabost. Parkoviště u pole, kde staré kameny šeptají kravám a kamioňákům co neumí jít spát včas.

Vedle mě chlap od Budějic, poznali jsme se. On plato piva, já pytlík klobás. Vytáhli jsme repráky a začaly hity; za chvilku Maďar: „Omega!“ Polák: „Cigáro!“ Němec: „Dívám se a usmívám.“ Všechno běžná geografie.
A pak přijel malý autobus – z něj vyskákaly černošské babičky s vnoučaty. Zrovna běžel Gary Glitter, bubny a saxíky jak výzva k hříchu. Bábiny se rozvlnily do rokenrolu, děti s nimi, Maďar poskakoval s plechovkou, Polák tleskal do synkopy i Němec se fakt usmál. Diskotéka u kamenného kruhu – jeden z těch momentů, kdy má svět páteř.

Po deseti minutách volal místní sedlák policajty. Prý mu v kravíně začaly krávy tancovat – ocasy do rytmu a vemena jak kastaněty. Hlídka přijela; první policajt přísnej jak školník, druhej jen koukal na psa – ten vrtěl ocasem podle refrénu. Přísnej povolil koutky, koukl na nás a řekl: „Ještě jednu. A dost.“
Tak jsme dali ještě jednu. A dost.

Později, za tmy, Eli vlezla pod deku. Položila ruku na moji hruď.
„V hustém světě je málo míst, kde se dá volně dýchat,“ špitla. „Jedno z nich je tady.“
Přitiskl jsem ji k sobě a zapnul topení o stupeň víc. Venku šustil vítr, kamiony hučely dál, ale náš malý vesmír držel směr.

Ráno káva z presska a šedé světlo, v němž staré kameny vypadají jako zuby něčeho, co dávno dojedlo. Eli psala báseň a já kouřil.
Říkávali mi, že kamioňák je cynik s volantem. Možná. Ale jsou chvíle, kdy i cynik sedí potichu, protože mu došla slova a zůstaly jen obrazy – bombarďáky vlají za návěsem, tancující krávy, ženská dlaň na krku a věta o domě, který teprve postavíme.

Eliina báseň u Stonehenge

Kdyby šutry uměly mluvit,
řekly by nám,
že jsme jen prach
co tančí v jejich stínu.

Kdyby silnice měla hlas,
zpívala by nám o tom,
že se ztrácíme
jen abychom se našli.

Držíš volant,
já tvou paži.
Dva blázni
ve spárech vesmíru.

A když večer
vypneš motor,
není ticho.
Jen nový začátek,
jen nový dech,
jen teplo tvé dlaně,
které mě drží,
jako by bylo
to jediné,
co se neztratí.

Silnice tě učí dvě věci: držet odstup a držet slovo. To první zachrání nárazník, to druhé domov.

Váš Olaf Tydýt