POKEC

Seděl jsem na židli, co měla jednu nohu kratší, v bytě, kde se světlo lámalo jako vůle posledního romantika. Byla tam ona. Neptala se, jestli může, a já se neptal, jestli chci. Byla tím druhem ženy, co ví, že ví – a nepovažuje za nutné o tom mluvit. A tak si jen lehla do toho slunečního proudu, jakoby šla pozdravit Boha v ložnici.

A tehdy to přišlo.

Síťované kalhotky. Černé. Průsvitné jak výčitky, co přichází až ráno. A pod nimi pleť… ta barva měla v sobě půlku Kuby, kapku hořké čokolády a celou jednu noc bez spánku. A hladká… tak hladká, že i měsíc by zbledl závistí.

Ale to nebylo to hlavní.

To světlo – to zatracený světlo – udělalo z jejího klína stínovou hru. Síťovaný vzor vržený na tělo byl jako obraz. Umění. Galerie pro jednoho. Seděl jsem tam, v tílku potřísněném vínem a nudou, a zíral jsem jako turista, co omylem zabloudil do chrámu rozkoše.

A najednou mi došlo, že všechno to kecání o kráse, pravdě, o ženské duši – že je to stejně zbytečný jak zámek na lednici. Protože někdy stačí jen jedna žena, jedno světlo, jeden stín. A víš, že jsi žil.

Tak jsem jen zašeptal: „Zůstaň chvíli takhle. To není porno. To je poezie.“

A ona se usmála, protože to věděla.

Tyhle věci ženy vždycky vědí.

A tak jsem vzal tužku a rychle to zapsal, ať to zase rychle nezapomenu

„Balada o čokoládovém lůnu Ženy“

viděl jsem světla, co padaj‘ do kostelů,

viděl jsem slzy, co nepřišly včas,

ale nic… nic nebylo tak tiché a jasné

jako stín síťky

na čokoládovém lůnu.

byla tam.

neřekla proč, neřekla kdy,

ležela v proudu slunce –

nahá a oblečená jen v hříchu…

a já, blbec bez koulí pro poezii,

jsem mlčel jako poklad pod jazykem.

to světlo hrálo na jejím klíně kytičkované šachy,

a každé černé kolečko bylo pastí na Boha…

hladké, oholené, hrdé –

jako kdyby její tělo křičelo:

„dotkni se mě, a shoříš!“

ale já se nedotkl.

jen jsem dýchal její stín

a tiše záviděl všem obrazům světa,

že je někdo kdy vůbec maloval.

říkalo se tomu umění v rámečku,

ale bylo to víc jako modlitba.

v jazyce, co ho neumím,

v kódu, co se nedá napsat –

jen prožít.

a tak píšu

tuhle malou báseň,

o tom, co se zjeví jednou za život –

čokoládové lůno Ženy

ve světle, co vědělo, kam spadnout.

a ještě teď cítím,

jak mi ten stín

po večerech šeptá:

ztratil ses správně, Olafe. Ztratil ses správně.