OZNICE 9

OZNICE – kapitola devátá

„Jak dědina dostala jméno a pán své slovo“

Po létě roku Páně 1663 se paseky začaly uklidňovat. Obilí bylo pod střechou, hrách usušený, placky z nové mouky voněly po celé dědině. Lidé si mohli na chvíli oddechnout – jen o večerech se nad lesem ozývaly hromy a kdesi v údolí štěkali psi.
„Bouřka?“ zeptala se Dorota.
„Ne,“ řekl Urban. „To hromuje svět. Bude po nás chtít, co jsme si postavili.“
Měl pravdu.
Jednoho rána se po cestě od Bystřičky objevil jezdec s dlouhým bičem a vysokou čapkou. Kůň byl zpocený, muž zarputilý. Na kabátě měl znak Žerotínů, pánů vsetínského panství, pod které spadalo i někdejší lenní území Arnoltovice – kraj ztracených vsí, z nichž jedna se kdysi dávno jmenovala Oznice.
Říkalo se, že tam bývala malá osada „Oznových lidí“ – Ozna, podle dávného hospodáře, který si tu prý zřídil dvůr a obklopil jej rodinami svých lidí. Ale to bylo dávno, dávno před husity, než přišla válka a oheň všechno vzal.
Až teď, o dvě stě let později, se lidé do toho místa zase vrátili.

Muž seskočil z koně, rozhlédl se po pasekách a zaburácel:
„Kdo je tu hlava?“
Urban s Janem se postavili doprostřed návsi. „Já Jan a Urban. A s námi všichni ostatní.“
Dráb si je přeměřil a přikývl. „Jsem Vavřinec Košina, dráb ze Vsetína, ve službě pana Albrechta z Žerotína. Přijíždím, abych vám oznámil, že půda, na které stojíte, patří našemu pánu. A že vás do ní bere pod svou ochranu.“
Lidé ztichli. Jen Adámek přestal hrát na gajdy a v dálce zakokrhal kohout, jako by potvrdil, že i on to slyšel.
„A co po nás pán žádá?“ zeptal se Jan klidně.
„Málo,“ odpověděl dráb. „Jen kus obilí na desátý díl, trochu lnu, pár dní roboty na panském dvoře a když bude nejhůř – i pár mužů k obrannému oddílu. Ale zato,“ pozvedl prst, „máte pánovu ochranu. Žádný loupežník se sem neodváží, žádný kuruc ani tatar.“
Trusina si odfrkl. „Takové ochrany jsem už párkrát viděl. Přijdou, seberou, co zbylo a ještě spálí stodolu.“
Dráb se otočil. „Co jsi říkal, starče?“
Urban mu položil ruku na rameno. „On jen mluví víc, než myslí. Ale my víme, že bez pána by to tu mohlo skončit horší.“
Dráb přikývl, i když s úšklebkem. „Dobrá. Zítra přijede písař, sepíše jména všech hospodářů a míru polí, co obrábějí. Ať jste v pořádku před pánem i Bohem.“

Ještě než se rozešli, vytáhl Trusina hliněný džbán, setřený od sazí a postavil ho doprostřed.
„Ať nám ty papíry nelezou tolik do krku,“ řekl a nalil.
Dráb k němu přičichl, zamrkal a udiveně povytáhl obočí. „To je pálenka?“
„Ohnivá voda,“ usmál se Trusina. „Z trnek a jablek, co spadly do trávy. Dvakrát pálená, aby nezůstaly hříchy.“
Dráb se napil, olízl rty a uchechtl se: „Taková ohnivá voda by se líbila i pánovi na Vsetíně. Dáš mi láhev na cestu?“
„Dám, když nebudeš počítat, kolik máme polí,“ odpověděl Trusina.
Smích se rozlehl po návsi a napětí povolilo.
Dráb zvedl džbán a zasmál se: „No budiž! Tak na vaši dědinu. Ať vás pán chrání i tahle ohnivá voda, co v sobě nese srdce i ten oheň.“

Ten večer bylo v osadě ticho. Lidé seděli u ohně, děti spaly a muži přemýšleli.
„Tož, svobodu už máme jen po pás,“ zamumlal Hurtík.
„Ale hlava je ještě venku,“ odpověděl Mrnuštík a zasmál se.
Urban se jen podíval k potoku, kde se třpytila voda. „Líp je mít pánovu ruku nad sebou než meč u krku. A když bude rozumný, přežijeme.“

Druhý den skutečně dorazil panský písař. Mladý, tenký, v kabátci z jemné vlny, sepsal jména, políčka i počet krav. Když se ptal, jak se osada jmenuje, lidé se po sobě dívali.
„Jmenuje se vůbec?“ zeptal se.
„Ještě ne,“ řekl Urban. „Zatím jsme ji jen postavili.“
Písař se zamyslel. „A co ten potok, co teče skrz?“
„Ten lidé nazývají Ozničkou,“ ozval se Hrabovský. „Říkají, že se tu voda ozývá mezi kamením jak zvon, když do ní hodíš klacek.“
Písař zvedl brk, ale Urban ho přerušil:
„Počkej. Staří vyprávěli, že tu kdysi dávno žil hospodář jménem Ozna. Říkali mu ten, co se poznal se zemí. Kolem sebe měl pár lidí, svých Oznových. Ti tu kopali, stavěli a mizeli, když je války rozehnaly. Možná po nich zůstalo to jméno – Oznice.“
Písař přikývl, a když pero znovu smočil do inkoustu, napsal první řádek:
„Osada Oznice, poddaná pánu Albrechtu z Žerotína, součást lenního statku Arnoltovice, později zvaného Valašské Meziříčí.“
Když se pero dotklo papíru, Urban měl pocit, jako by dědina poprvé dýchla jiný vzduch – ne ten volný a divoký, ale lidský, pevný, zapsaný.
Tak dostala Oznice své jméno.
A slovo se stalo kamenem, na kterém se začala stavět paměť.

Dráb ještě tři dny přebýval v osadě. Pil medovinu a pálenku, kontroloval koně a dával rady, které nikdo nechtěl. Ale nakonec, než odjel, zvedl pohár a řekl:
„Zprávu o vás předám pánu. Má rád lidi, co si pomáhají a dřou. A dá vám i hajných, co tu budou obcházet lesy – kvůli vlkům a tulákům. Když budete odvádět, co máte, nikdo na vás nesáhne.“
„A když ne?“ zasmál se Trusina.
Dráb se ušklíbl. „Pak přijdu zas – a nebude to jen s papírem.“
Otočil koně a zmizel po stezce, kde se prášilo od kopyt.

Ves se pomalu nadechla.
Ženy znovu praly v potoku, muži sekli dříví a jen Martin stál na okraji lesa a pozoroval kopec Cimbál.
„Tak už víme, komu patří svět,“ řekl tiše.
„A co tobě?“ zeptal se Urban.
Martin se pousmál. „Já nejsem v knize. Mě nenapíšou. Ale co hledám, je starší než všichni páni dohromady.“
Urban chtěl něco říct, ale zmlkl. Tušil, že tomu, co má Martin v rukou na pergamenu, nerozumí nikdo z nich.

Večer, když se Oznice nořila do ticha, vytáhla Kateřina z malé truhličky kus papíru.
Janek spal, unavený po práci. Ona se posadila k ohništi a psala pomalu, písmena neobratná, ale srdce jisté.
Božena ji pozorovala. „Zase píšeš?“
„Píšu, aby nezapadlo to, co dnes začalo,“ odpověděla Kateřina tiše.
„A co to?“
„Naše jména. A ty, co se poznali.“

Kateřinina píseň o Oznových lidech –

Pod javorem spí zem tak měkká,
že pamatuje kroky, co dávno šly.
Říkali mu Ozna, prý znal, co dýchá,
a znal i půdu, co pije sny.

Jeho lidé se vrací, v dlaních prach,
a přece jim v srdci plane plamen.
Kdo se pozná se zemí, není v tmách,
vždyť domov je ten, co pozná sám.

A dědek s fajfkou, říká:
„Tak přišel první pánův posel a s ním i jméno. Není to jen jméno potoka, jak se kdysi myslelo, ale lidí, co se poznali se zemí. Oznovi lidé – Oznice. A kdo se pozná s půdou, ten už ji nikdy neopustí. Proto tu jsou jejich děti, vnuci, i ti, co teprve přijdou. A když večer zapálíš oharek a přičichneš k pálené slivovici, ucítíš v ní všechno to staré žití – dřevo, oheň, zem i člověka.“