OZNICE 8

OZNICE – kapitola osmá

„Žně a ticho na Cimbále“

Léto roku 1663 zrálo jako med v plástvi. Slunce už nemělo tu jarní dravost, jen pomalé, těžké teplo, které se rozlévalo po pasekách. Traviny se skláněly pod váhou zralých semen a z potoka se zvedala pára, když po ránu přechladlá voda hladila kameny.

Byl čas žní.

Z polí se ozývalo cinkání srpů, smích žen a klení mužů, když se jim stonek zabodl do ruky. Děti běhaly po mezích a nosily sekáčům vodu. Při žních voněla Oznice jinak – po potu, obilí a prachu, který se lepil na tvář jako znamení práce.
Urban s Trusinou vedli celé pole, Hurtík přitáhl nový srp, který se ostřil o kamennou desku, až to jiskřilo.
A mezi ženami se tiše pohybovala Kateřina, Urbanova dcera – s vlasy svázanými do uzlu, ruce ztvrdlé, ale oči plné světla.

Když slunce stálo nejvýš, Janek Trusinův k ní přišel s vědrem.
„Napij se,“ řekl prostě.
Voda byla trochu kalná, ale studená a když mu ji vracela, prsty se znovu setkaly. Dlouhý pohled, kratší než dech.
„Dáš si k večeru placku?“ zeptala se nesměle.
„Dám. A k ní .. možná i kousek tvého smíchu.“
Usmála se a otočila k žitu, aby neviděl, že zrudla.

Téhož dne dorazil na Oznici další vůz, starý vůz se záplatovaným plachtovím a vůní koní.
„Mrnuštíci, vás znám z Bečev“ zvolal Urban, „další ruce k dílu!“
Lojza Mrnuštík, ramenatý chlap, seskočil a podal ruku Urbanovi. „Ženu mám trochu z města, ale srdce valašské,“ ukázal na Anastázii, tmavovlasou, hrdou a mlčenlivou.
Za nimi dvě dívky – Dorla a Maruša – rozpačitě hleděly po nových sousedech.

A nebyli sami.
Za vozem se připojil i Antonín Skalovják, vysoký, šlachovitý muž s tváří, která už znala vítr i bídu. Přišel s třemi dětmi – dvěma dcerami, Annou a Rozálií a synem Jakubem. Ženu neměl, zemřela před lety na zimnici.
Když Urban spatřil jeho tvář, rozzářil se:
„Antoníne, tos ty! Z Dolní Bečvy, pamatuješ? U studánky pod jabloní!“
„Pamatuju,“ odpověděl Skalovják a potřásl mu rukou. „Tehdy jsi mi pomáhal s pluhem a já ti to nikdy nezapomněl.“
Urban mu položil ruku na rameno:
„Vezmi kus země pode mnou u potoka, pod javorem. Je měkká, dobrá, voda blízko – dá se orat i v suchu. A chlapce si vychovej po meči, ať nezanikne tvoje jméno.“
Antonín kývl, oči se mu na okamžik zaleskly. „Jakub se naučí sekat, orat i držet slovo. A za to ti, Urbane, děkuju.“

Z téhož směru, o pár dnů později, dorazila i Božena z Meziříčí.
Vysoká, štíhlá, oči plané, hlas drsný od zpěvu, křiku i bolesti. „Markytánka bývala,“ špitla Dorota, „co s vojskem šla přes hranice.“
„A teď jde sama,“ řekl Martin tiše, když ji viděl.
„Sama,“ odpověděla Božena, jako by slyšela jeho myšlenku. „A tak to i zůstane, dokud mi pán Bůh nenajde lepšího chlapa než byl ten můj.“
Kdo znal jejího muže, tomu bylo jasné, že to nebude hned.

Ale večer, když se ostatní smáli u ohně, posadila se Božena vedle Skýpaly.
Byl to dlouhán, kostnatý, samorostlý chlap, co přišel na Oznici už na jaře – sám, bez ženy, bez dětí, s očima, které se dovedly smát i mlčet zároveň.
Božena mu nalila ze džbánku, co donesla na rameni.
„Ty piješ málo,“ řekla.
„A ty zas hodně,“ odsekl, ale koutky mu cukly.
„Tož, vyrovnáme se,“ usmála se a nalila i jemu.
Když se jejich pohledy střetly, bylo v nich cosi starého i nového zároveň. Ona divokost, on klid. A mezi nimi jiskra, kterou zaregistroval i Adámek, co jim hrál za zády na gajdy.
Od té chvíle ji Skýpala neviděl jen jako cizí markytánku – ale jako ženu, co by mohla roztopit kamna v jeho chalupě.

Ves rostla. Každý den někdo sekal, někdo tahal vodu, někdo koval, někdo šil. Šimčíci spravovali krpce, Trusina nadával, že srpy jsou tupé a Adámek večer hrál, aby se zpívalo, i když ruce bolely.
Byla to ta zvláštní směs dřiny a ticha, která se dá najít jen v údolí, kde lidé začínají znovu.

Večer, když se Kateřina vracela z pole, zastavil ji Janek u staré lípy.
„Počkej,“ řekl. „Máma si myslí, že bys měla přijít na nedělní modlitbu k potoku.“
„Modlitbu?“ pousmála se. „A kdo se tam bude modlit, Janek? Ty?“
„Možná. Ale ne za déšť. Za to, abych tě mohl držet za ruku, aniž by na nás Trusina vrhal blesky.“
Kateřina se zasmála a pak, než stihl něco dodat, ho políbila. Jen krátce – jako když se dotkne vítr tváře. Ale ten dotek zůstal.
Janek se nezmohl na slovo. Jen jí lehce pohladil vlasy, které voněly sluncem a senem.
Když jí přejel po krku, zachvěla se, ale neucukla.
„Zítra,“ řekla tiše. „Zítra při západu slunce. Tam, u potoka.“

Dalšího večera seděli skutečně u potoka.
Janek si hrál s kamínkem, Kateřina pozorovala proud.
„Víš, že umíš mluvit jinak než ostatní?“ řekl po chvíli.
„Jinak?“ usmála se.
„Jakoby jsi všechno slyšela dřív, než to řeknu.“
Chvíli mlčela, pak vytáhla z kapsy malý kus papíru, složený a ohlazený prsty.
„Sloužila jsem kdysi u faráře v Poličné,“ řekla. „On mě naučil číst žalmy. Psát trochu taky. Říkal, že slovo má váhu jen tehdy, když zůstane napsané.“
„A tohle?“ ukázal na papír.
„To píšu, když mi srdce zpívá, nebo bolí.“
„A co teď?“
„Teď zpívá,“ odpověděla a položila list na jeho dlaň.

Janek ho neuměl přečíst. Ale Kateřina ano. A když pak odešla, nechala ho pod kamenem, aby vítr nesl její slova dál potokem.

Na druhém konci pasek seděl Martin. Pergamen měl rozložený na kameni, kde vítr obracel jeho rohy.
„Tady,“ mumlal. „Tady to bylo .. Cimbál.“
Hrabovský ho pozoroval z dálky, aniž by si to Martin všiml. Viděl, jak muž měří kroky, dívá se k vrcholu Cimbálu, kde z lesa vystupovaly kamenné valy – zbytky dávného hradiště.
„Co tam hledáš?“ zavolal Urbanův syn Ondra, který tam přiběhl s prutem.
„To, co zůstalo po těch, kteří tu byli dřív,“ odpověděl Martin. „A možná i po těch, kteří teprve přijdou.“
Ondra nechápal, ale cítil, že se dívá na něco, co patří jinému světu.
Martin se dotkl pergamenu – a když ho složil, na okamžik se mu v očích zalesklo světlo. Ne sluneční, ale jakési vnitřní. Jako by věděl, že pod tím kopcem spí něco, co čeká už staletí.

Na návsi se zatím slavilo. Žně byly téměř u konce, ženy míchaly z plev kaši a Trusina naléval kořalku, kterou měl schovanou „na horší časy“.
Božena z Meziříčí zpívala vojenskou píseň, hrubou, ale krásnou. Mrnuštík s Hurtíkem se přetahovali o to, kdo dřív postaví stodolu, a Adámek hrál, až se z lesa nesla ozvěna.
Skýpala mezitím seděl u ohně a Božena mu položila ruku na rameno. „Není hřích, když se člověk po práci napije a zapomene, proč musel tolik plakat,“ řekla tiše.
On nic neodpověděl – jen ji nechal sedět blízko. A to bylo víc než jakékoli slovo.

Když se noc snesla, Janek a Kateřina zmizeli mezi keři u potoka.
Oheň praskal na návsi, smích se mísil s písní.
A tam v šeru stál tichý Martin, díval se k Cimbálu a prsty tiskl pergamen tak, až mu zbělely klouby.

Dědek s fajfkou, říká:
„Ten rok byl dobrý. Pole vydalo vše co mohlo, lidi se smáli a když se někdo zamiloval, nebylo to hřích, ale dar. Skalovják zas zapustil kořeny, Božena našla chlapa, co nemluví, ale drží slovo a mladej Janek poznal, že dotek ženy může být silnější než modlitba. A Cimbál? Tam nahoře se tehdy něco pohnulo. Možná kámen, možná čas. Ale kdo tam někdy stál při západu slunce, ví, že to místo dýchá jinak. Že tam zůstala duše těch, co první kopali v hlíně a zpívali při práci. A že z té hlíny rosteme všichni.“

Káčina báseň léta –

Večer u potoka

Pod tichou vrbou voda dýchá,
nese stíny, co se bojí hlasů
Tvá dlaň jak teplo ze snu ztichlá,
zůstala ve mně, jak vůně lesů.

Kde jsi mě políbil, tráva to ví,
a vítr to nosí po lukách.
Jen měsíc se směje, jak srdce mi zní,
když tě slyším ve vlastních krocích, v tmách.