OZNICE 10

Na jaře roku Páně šestnáct set šedesát sedm se sníh z Cimbálu ztrácel pomalu. V dolinách už bublaly potoky, ale nahoře na pasekách ještě ležely cáry ledu, jako by se tam zima nechtěla pustit.

Janek Urbanův syn stál u potoka a cepínem rozbíjel led, aby voda mohla proudit ke mlatu. Když zvedl hlavu, uviděl Kateřinu jak jde po cestě s nůší dřeva, na hlavě šátek, tváře rudé od mrazu.

„Zas děláš i když je neděle,“ řekla s úsměvem.

„Když práce stojí, stojí i chléb,“ odpověděl Janek.

Položila nůši, setřela si pot z čela a chvíli jen stáli, dívali se, jak voda pod ledem proudí.

„Až to roztaje,“ řekl Janek, „zasadím podél potoka trnky. A postavím ti lavičku, abys měla kde zpívat.“

„A ty?“

„Já budu sedět vedle,“ usmál se.

Takhle začínal jejich příběh, který se pak zpíval po celé Oznici.

V poledne přišel z Meziříčí posel – hubený chlap s listinou se znakem Žerotínů. Přinesl zprávu, že Oznice má už dost domů a rodin, aby zvolily svého fojta.

„Pánové ze Žerotína žádají, aby v čele dědiny stál muž rozumný, který bude mluvit za všechny,“ četl Urban nahlas, zatímco kolem něj stál Trusina, Hrabovský, Mrnuštík, Málek, Hurtík a několik dalších.

„Tak to budeš ty,“ řekl Jan prostě.

Urban zvedl oči: „Já? Já bych raději pásl voly než poslouchal lidi.“

„Právě proto,“ ozval se Trusina, „že nepůjdeš pánům po vůli, ale lidem po pravdě.“

Nakonec se shodli – Urban bude fojtem, Jan Klanica jeho zástupcem.

„Tak tedy ať to ví i pánbůh,“ řekl Janek a vzal z ohniště kus uhlí. Na dřevěný sloup u lípy načmáral znamení trojúhelníku.

„Tohle bude naše značka,“ dodal.

Nikdo tehdy netušil, že ten znak se po staletích objeví znovu na kameni na kopci Cimbál.

Večer, když se ves ztišila, Janek čekal na Kateřinu u potoka.

„Můj otec je teď fojt,“ řekl tiše. „A já bych si přál, abych mohl být alespoň tvým strážcem.“

Kateřina se pousmála, přistoupila k němu blíž a pohladila ho po tváři.

„Máš ruce od hlíny, Janku. A to se mi líbí. Hlíny se nebojím.“

Zvedla bradu a nechala jeho dech sklouznout po tváři. Políbili se – nejdřív opatrně, pak jistěji. Nebyl to hřích, jen dotek, který zanechá stopu i ve vodě.

„Zítra přijdu zas,“ řekl.

„Nepřicházej,“ usmála se. „Zůstaň.“

Ves se rozrůstala. Nové střechy přibyly u potoka i na svahu směrem k lesu a hlavně na horním konci. Adámek si k chalupě přitesával přístřešek „aby jednou, až přijde host, měl kam složit klobouk i duši,“ jak říkával. Kdo znal Adámka věděl, že v jeho řečech je půl pravdy a půl kořalky.

Jednoho rána přijel od Bečvy vůz se dvěma voly a kouřovou plachtou. Na kozlíku seděl muž se zarudlým nosem a rukama popálenýma od ohně. Za ním žena a dcera, drobná děvčica s očima černýma jak uhlí.

„Kdo jsi?“ zavolal Urban od plotu.

„Kelárek, pane sousede! Páleničář z Hovězího! Kam mne vítr zanesl, tam jsem se usadil. A tady to voní po životě.“

Na voze se houpal měděný kotel, velký jak bečka medu. „V tomhle se rodí radost i hřích,“ smál se Kelárek.

„Tož hříchu máme dost, radosti málo,“ odtušil Urban. „Zůstaň s námi, práce je tu dost.“

Kelárková žena, široká v bocích, sklopila oči a postavila na zem koš s koláči. „Přinášíme dary. Mouku, trochu špeku a pálenku z jablek.“

„Takové dary se tu neodmítají,“ smál se Trusina a bral si koláč ještě dřív, než dořekl.

Kelárek se hned pustil do práce. Na horním konci u potůčku postavil provizorní stan a z kamenů ohniště. Když se po pár týdnech rozlehl první ostrý pach slivovice, bylo jasné, že Oznice má nového mistra ohnivé vody.

„Ten chlap umí čarovat,“ říkal Adámek. „Vezme trnku, co by po ní ani pes nelízl a udělá z ní pohlazení, po kterém člověk slyší zpívat stromy.“

Adámek a Kelárek si brzy padli do oka. Jeden s gajdami, druhý s kotlem, oba mistři co mění obyčejné na krásné. Sedávali večer u ohně a Adámek mu navrhoval:

„A co kdybychom postavili hostinec? Zájezdní. U cesty pod javorem uprostřed dědiny. Vozkové by se stavili, vypili, zahráli by jsme jim. Pán ze Vsetína by měl svůj desátek, my klid a veselí.“

Kelárek se usmál: „Hostinec .. To zní jak sen. A sen je třeba postavit, než ho někdo jiný vypije.“

Z druhé strany pasek, od Uher, dorazil další vůz. Tentokrát rachotivý, rozviklaný, tažený jediným hřebcem. Na kozlíku seděl vysoký, šedivý muž s pahýlem místo levé ruky. Po boku mu seděla žena s tmavým copem a čtyři děti na seně.

„Jsem Skýpala,“ zvolal. Já jsem ten, co utekl po bitvě u Vsetína, když mi u Kuruců kulka vzala ruku a odvahu. V Uhrách jsem našel ženu, Erzsebét se jmenuje. A teď hledám místo, kde umřít v pokoji.“

Urban přikývl. „Umí-li tvá žena zpívat, pokoj tu najdeš. My zpěvu potřebujeme víc než zbraní.“

Erzsebét se usmála a tiše spustila maďarskou písničku – o vodě, co teče domů. Bylo v ní cosi tak křehkého, že i starý Trusina na okamžik přestal funět do ohně.

„Tam na horním konci,“ řekl Urban, „je kus místa pod borovicemi. Tam si postavte bydlo.“

Skýpala přikývl, oči mu zvlhly. „Tam bude konečně ticho.“

A opravdu, na horním konci rostlo jejich nové stavení z hlíny, dřeva a písní. Erzsebét zpívala u ohniště, děti sbíraly kameny a starý Skýpala obcházel místo s jednou rukou v kapse, druhou opřenou o zub času.

Na dolním konci vesnice stála nízká chalupa s okny do potoka. Tam se na podzim usadila Božena markytánka, vysoká žena s hrubým hlasem a laskavým srdcem, které se neumělo skrývat.

„Nebudu už chodit po světech,“ řekla tehdy Urbanovi. „Stačí mi chlap, co drží slovo a má kam složit tělo i duši.“

Ten chlap byl Skýpala – Dolňák. Mlčenlivý, kostnatý, pije málo, mluví ještě míň. Ale Božena mu přinesla světlo i trochu rámusu. Každé ráno zpívala vojenské písně, vařila mu hustou polívku a občas ho chytla kolem pasu tak, že se musel smát i kdyby nechtěl.

„Bydlíš teď se mnou Boženo?“ zeptal se jednou.

„Bydlím,“ odpověděla. „A jestli se ti to nelíbí, zůstanu i tak.“

A zůstala.

Na jaře jí začalo růst břicho a nikdo se tomu nedivil. „To není hřích,“ říkala Dorota. „To je znamení, že dědina roste nejen do šířky, ale i do hloubky.“

„Nebude to hřích, když dítě vznikne z písně a ticha i když nejsou sezdaní,“ řekla Dorota.

Trusina jen zabručel: „Když už pánové vzali desátek z polí, vezme si Bůh desátek i z Boženy.“

Ale nikdo ji neodsoudil. Všichni věděli, že život jde dál.

A život šel.

Martin stále častěji mizel k Cimbálu. Nikomu neřekl proč, ale každý viděl, že se tam děje cosi podivného. Našel prý kamenný val, zbytky kruhu, v němž se držela voda, i kus staré nádoby s rytinou.

„To je po těch, co tu byli dřív než my,“ řekl jednou Jankovi, který ho následoval.

„Po Římanech?“

„Ne. Po těch, co měli v srdci světlo a v rukách hlínu.“

Janek nerozuměl, ale slyšel v Martinově hlase zvláštní sílu.

Jednou, když slunce zapadalo, Martin klesl na kolena, položil pergamen na zem a zašeptal:

„Je to tu .. Tady spí oheň země.“

Když kopl do hlíny, zaleskl se mu v ruce drobný kovový předmět – křížek ze staré slitiny, pokrytý zeminou. Zvedl ho, přiložil k ústům a tiše se usmál.

„Tohle není zlato,“ řekl si, „ale znamení, že země má paměť.“

Když se vyhlásil výsledek hlasování o novém fojtovi, ženy přinesly koláče, Adámek zahrál a Kateřina vytáhla papír. Sedla si stranou, mezi děti a začala psát.

„Co to zas?“ ptala se Božena.

„Píseň o naší vsi. Aby se vědělo, že i mezi horami může růst srdce.“

Kateřinina píseň o fojtovi a zemi

Na hlínu padá list, co paměť nosí,

v každé hrsti prachu spí kus lidí.

Kdo pravdu drží, ten se bát nemusí,

kdo lže, toho zem pohltí.

Urban má ruku pevnou, jak bříza v dešti,

Jan zas oči, co vidí dál.

A my ženy děti, příští cesty

jdeme s nimi, jak voda v žilách hor.

Když pálenka hřeje a srp už spí,

zem dýchá, ticho volá jménem,

Oznice – to jméno zní,

jak píseň o člověku a kameni.

Na Cimbále se mezitím Martin posadil k ohni.

Země kolem něj dýchala, kameny se leskly v červáncích. Vzal do ruky nalezený křížek, přiložil ho k pergamenu a přeměřil znaky.

„Dva zvony, kolo a čepel,“ mumlal. „To není poklad pro kapsu, ale pro paměť.“

Z dálky zazněla píseň Erzsebét, která se nesla údolím jako modlitba. Martin zvedl hlavu a poprvé po dlouhé době se usmál.

Když se noc snesla, dědina voněla kouřem, pečeným chlebem a pálenkou z Kelárkova kotle.

Trusina seděl s Janem a s Urbanem, popíjeli z hliněného džbánu a poslouchali Adámka.

„Ten chlap hraje, jako by znal anděly,“ zamručel Trusina.

„Možná je zná,“ odpověděl Urban. „Ale já znám lidi. A ti potřebují nejen chléb, ale i hlas, co jim připomene odkud jsou.“

Dědek s fajfkou říká:

„Tak to bylo, když se ves postavila na vlastní nohy. Fojt dostal pečeť, Skýpala co přišel z Uher má nový dům a ten dolní břicho v Boženě. Kateřina psala písně, Janek se červenal jako jablko a Martin? Ten kopal v hlíně a hledal paměť. Kelárek s Adámkem už kujou plán, jak postavit hospodu, aby se mělo kde smát i zapít smutek. A tak se život stal zázrakem na klidu mezi dřinou, písní a ohněm.

A když se večer nad Cimbálem rozsvítí první hvězda, ucítíš kouř z fajfky, slyšíš gajdy a víš, že tam někde pod zemí ještě spí nejen poklad, ale i srdce těch, co první kopali jámu pro studnu i pro naději.“