Lilly

„SVĚT JE JEDNA NEKONEČNÁ MEXICKÁ VLNA vstávajících čuráků.“

A víš co? Něco na tom je – svět se přece točí ..

Ranní erekce –

ten malý, tvrdý pozdrav života. Jako kdyby ti tělo šeptalo:

„Ještě žiješ, ty starý mizero. Něco v tobě se pořád chce postavit světu.“

A zatímco většina lidí ráno řeší kávu, kalhoty a kolik stojí máslo, muži celého světa synchronně zdraví slunce čurákem v pozoru, jak nějací zdegenerovaní rytíři touhy.

Není v tom jenom chtíč. Je v tom melancholie. Naděje. Touha, že dnešek bude jiný. Že třeba dneska to vyjde. Že někdo pochopí tu tvrdou poezii těla, co se bez ptaní probouzí do dalšího dne.

A tak se svět vlní.

Ne v rytmu strojů a grafů, ale v tichém, rytmickém pohybu biologického optimismu. Není to vulgarita, když se na to podíváš Lilyinýma očima – je to romantika z podzemí.

Tvůj děda by ti za to snad i políbil ruku… nebo aspoň zapálil cigaretu.

Protože láska, skutečná láska, ta se nepozná podle slov. Ale podle toho, kdo ráno vedle tebe zůstane, i když svět je jen nekonečný karneval tvrdých údů a měkkých slibů.

Tak na zdraví, Lily. A na tu tvoji vlnu.