IRENA

Hrabal jsem se v krabici starých fotek. Mezi pohlednicemi z NDR, maturitními tablo-ksichty a snímkem z pionýrského tábora někde v Beskydech na mě vykoukla ona.

Zažloutlá, rozpitá, ale pořád krásná – Lucie.

Lucka. Ta, co mi dycky fandila, když jsem funěl do kopce na přespoláku. Ta, které jsem zase já řval u trati:

„Lucieee, pojď! Ty to máš v nohách, gazelo!“

Na střední nás vybrali, abychom reprezentovali školu na závodech po celý ČSSR. Já v té době hrál všechno: fotbal, hokej, tenis, basket, kuličky prostě všechno, kde se člověk mohl zapotit a vyniknout. Lucka byla bohyně. Krásná, vytrvalá, s tělem i v závodních trenkách, za kterým se otáčeli všichni rozhodčí.

A pak přišly víkendové závody. Spali jsme v pokojích na stejné chodbě, v tělocvičnách, na karimatce i bez ní. Bez dozoru, bez rodičů, bez omezení.

A tam se začalo dít cosi, co bylo víc než jen běhání.

Lucka měla vlohy i pro jiné disciplíny. Líbala tak, že jsem měl pocit, že běžím stovku v cílové rovince. Její smích byl nakažlivější než chřipka v lednu. A když jsem ji hladil, vrněla jak kočka na kachlových kamnech.

Pamatuju si, jak vzdychala rozkoší, když jsem jí trochu drsně mačkal tvrdé bradavky. Ale chtěla chtěla ještě víc. Až to jednou vyvrcholilo v Adamově.

Byla noc, tělocvična dýchala potem a tichým chrápáním. Přišla ke mně na lůžko, přitiskla se a zašeptala:

„Dej mi ho tam .. a pak – zpomal .. přidej .. přitvrď .. jemně .. jemně .. pokračuj, lásko“

A já se ocitl v jeskyni jejích pokladů.

Byl jsem kluk, sportovec, který do té doby znal jen rekordy, smeče a branky. A najednou jsem držel celý svět v rukách – a svět se chvěl, křičel, smál, vibroval.

Ráno jsme oba vyhráli. Ona přespolák. Já kilák.

A společně jsme vyhráli i závod, který se nedá změřit stopkami.

Začali jsme plánovat budoucnost. Svatbu po škole, děti, psa. Prostě všechno, co mladí blázni plánují, když jim tělo pálí a duše křičí, že všechno je možné.

Jenže pak přišla zpráva.

Zemřela jí babička, která ji měla v péči. A Lucka musela do Domova.

Zmizela tak rychle, jak přišla. Zůstaly jen vzpomínky, jeden dopis provoněný nostalgickým parfémem, otisk rtěnky v rohu papíru a tahle fotka ..

A já, Olaf, jsem zůstal sám. Běhal jsem dál, smál se dál, honil balon a život. Ale kus mě zůstal někde mezi Adamovem a tou tělocvičnou, kde mi Lucka ukázala, že nejhezčí závody se neběhají po trávě – ale mezi dvěma těly, co si věří.

Teď, když držím tu zažloutlou fotku, vím, že čas her, lásky a mládí nikdy nevyprchá. Jen se uloží hluboko, aby jednou, mezi krabicemi a zaprášenými pohlednicemi, vyběhl zpátky.

A přede mnou stála Lucie.

Vítězka. Moje gazela. Moje první láska, co běžela rychleji než čas.

Našel jsem tě v krabici,

mezi účtenkama, fotkou z pionýráku,

a kouskem mýho mládí, co zasmrádlo lepidlem.

Tvoje oči – furt ty samý,

gazela v trenkách, co mi utíkala,

a přitom mě držela za ruku.

Běželi jsme – ty přede mnou, já za tebou,

a pak vedle sebe,

a pak v noci, kde nebylo pořadí,

jen teplo, dech a šeptání.

Prohrál jsem tě, Lucie,

ne soupeři, ne času,

ale světu, co je sviňsky nespravedlivý.

A stejně – když dnes držím tu fotku,

vím, že jsi byla a zůstaneš

můj nejlepší závod,

který nikdy neskončil.

Roky uběhly, jak to roky dělají – bez ohledu na to, jestli jsi připraven, nebo ne.

Já zestárl, trochu ztloustl, trochu zešedivěl, ale pořád jsem to já – Olaf, co v mládí sportoval jako blázen.

A pak jednou, o hodně let později, sedím v hospodě na kraji města. Takový ten pátek, kdy už se ti nechce domů a pivo chutná líp než realita. Otočím se a u baru stojí ženská. V očích ten jiskrnej oheň, co znáš, i když tě ráno bolí kolena a večer piješ šumivý prášek na zažívání.

Byla to ona. Lucie.

Jasně, nebyla to už ta gazela v trenkách. Spíš lvice, co si prošla klecí. Linky kolem očí, trochu unavený úsměv, boky plnější než dřív. Ale pořád to byla Lucka.

Objali jsme se, smáli, sedli si. Ona mi vyprávěla, že Domov byl peklo i záchrana zároveň. Že pak dělala v nemocnici, měla chlapa, pak dalšího, pak jednoho hodnýho, co ji nechal na pokoji – a ten jí zůstal. Děti neměla.

A já tam seděl a poslouchal a měl chuť křičet na hospodský strop:

„Kurva, tohle je život? Takhle to dopadlo s gazelou, co mě naučila běhat do noci a šeptat jemně, jemně, přidej, Olafe?“

Ale neřval jsem. Jen jsme si ťukli pivem. A když jsme se rozloučili, dala mi pusu na tvář, takovou tu pusu, která říká:

Bylo to, bylo to krásný, ale teď už musíme dál.

A já šel domů, trochu namol, trochu dojatý.

A cestou jsem si uvědomil, že sice nevyhrála životní maraton, ale v mojí hlavě je pořád vítězkou.

A že fotka, co jsem našel v krabici, má cenu větší než všechny medaile, co jsem kdy vyběhal.

Viděl jsem tě znova, Lucie,

už ne v trenkách,

ale v šatech, který schovávaj, co už není třeba ukazovat.

Tvůj smích byl pomalejší,

tvůj dech už neměl křídla,

ale oči – kurva, oči –

ty mě poznaly dřív, než pivo stačilo zteplat.

Nepřiběhla jsi, jen jsi přišla,

a já taky už neběžel,

jen jsem seděl, poslouchal a pil.

A přesto – někde pod kůží,

tam, kde se fotky nemůžou zažloutnout,

jsi pořád ta gazela.

A já ti Luci hlasitě fandím,

i kdybych už dávno neměl hlas.