ELI

ELI – Kapitola 24.

„Pavouček a Neapol“

Jeli jsme dál.
Tohle nebyla žádná romantická jízda s vybledlými pohlednicemi Alp a zpěvem cikád v Toskánsku.
Tohle bylo čisté přežívání na čtyřiceti tunách oceli, prachu, potu a kávy co už dvakrát převařila sama sebe.
Ale jeli jsme spolu a to někdy stačí.
Nebo spíš – to je to jediné co se počítá.

Anglie naloženo.
Francie šuměla jako stará harmonika, Belgie jako mokrý filtr na cigaretu, Holandsko znělo nudně jako přemotivovaný podcast o „lepším životě“, Německo nás vítalo cedulovým gestapem a dvěma tisíci kamerami a Rakousko se tvářilo, že je pořád císařství.
A pak Itálie.
Slunce, chaos a neuróza v jednom hrnci.

„Vidět Neapol a zemřít,“ říkají.

Nevím kdo to řekl první, ale rozhodně to musel být člověk, co šel pešo.
Protože v kamionu je to jiná poezie:
tisíc aut troubí, dvě stě tisíc bliká, padesát tisíc ti ukazuje prostředníček a aspoň deset chlapů ti naznačuje, že tvoje matka byla děvka.

Ale je fakt, že když na tebe nakonec nějaký ten modrý Fiat Punto z vedlejší ulice nenarazí, cítíš se jako vítěz světa.

Když jsme projeli tu první smršť ucpaných ulic, vjeli jsme do industriálu. A tam to bylo jako když přepneš z death metalu na Gregoriánský chorál.
Skladníci se usmívali. Nikdo nespěchal. Nikdo nekřičel.
„Piano, signore. Piano. Pomalu, klidně.“
A ještě si u toho nalili kafe.

Ve firmách v Německu abys měl na sobě helmu, reflexní vestu, brýle, ocelový boty, dlouhý rukávy, dlouhý nohavice a nejlépe i plavací vestu ..

Tady?
Reflexka a úsměv.
Možná je to nebezpečné, možná je to nezodpovědné, možná to nedává smysl, ale víš co?
Do kabiny se vejde jen ten druh svobody, který si dovolíš vzít.
A Itálie nám dovolovala.

Když vykládali, seděli jsme s Eli na schodech u rampy.
Opírala se o mě zády, vlasy jí padaly přes šíji.
Voněla po slunci a kávě.
Já po potu, rumu z pumpy a benzinu.

„Tohle je náš život,“ řekla tiše.
Žádná velká proklamace.
Jen prostý fakt, jako by říkala „Zapadá slunce“ nebo „Čas jít spát“.
Přikývl jsem.
Protože někdy není třeba nic vysvětlovat.

Jenže pak přišla Německá Pomsta.

Sklad v Německu.
Vrátný jak z pekla.
Bezpečnostní předpisy napsané někým, kdo v životě nepracoval venku v létě.
Vesta. Helma. Brýle. Ocelové boty. Dlouhé rukávy. Dlouhé nohavice. Žádné kouření. Žádné pití. Žádné jídlo. Držet se zábradlí.
Na tomhle místě se nesmí dýchat zleva.
A k tomu: Test.

Do sluchátek ti hučí němčina, na obrazovce se pohybují postavy, co ti vysvětlují, že je lepší nepadat z korby na hlavu.
Já seděl, koukal na to a říkal si:
„Co tu kruci pohledáváš, Olafe?“

Poprvé jsem testem neprošel.
Podruhé taky ne.
Potřetí jsem chtěl vyhodit monitor z okna.
Počtvrté jsem už střílel od boku a vyšlo to.

„Můžeš vjet,“ řekl vrátný.
Jakoby mi udělil svaté přijímání.

Kdyby se tam tehdy Eli podívala do mé duše, viděla by tam ryzí středověk.

Pak čekání.
To znám.
Každý trucker to zná.
Čekání na Godota. Na náklad. Na dispečera, co má dovolenou, ale furt telefonuje. Na zprávu. Na štěstí. Na domov.
Naložili mi jen půl nákladu .. a na zbytek prej – ,,varten“

Stáli jsem v Dojč už druhý den.

Ve zpětném zrcátku jsem viděl pavučinku.
Napnutou, jemnou, dokonalou.
Malý pavouček tam seděl a čekal.
Jakže ten ,,varten“ tady bude asi na dlouho.

„Pavouček je optimista,“ řekl jsem.
Eli se na mě podívala. Tak, jak se žena dívá na muže, když jí najednou přijde, že ten muž přece jen ví, co dělá.

Bylo ticho.
Motor neběžel.
Slunce zapadalo přes cestu z parkoviště.
Vzduch voněl mokrou trávou a naftou.
Byli jsme jen my dva.

„Víš, Olafe ..,“ řekla pomalu.
„Už ti nikam neutíkám.“
Nesmáli jsme se. Nevtipkovali jsme. Neseděli jsme od sebe daleko.
Jen to řekla.
A já jen přijal.

Pak dodala, ještě tišeji:
„A někdy .. někdy si říkám .. že bys byl dobrý táta.“

Zakroutil jsem hlavou. Ne odmítavě.
Spíš jako když se snažíš rozumem uchopit něco co se rozumem uchopit nedá.

„Já se bojím,“ přiznal jsem.
„A já taky,“ odpověděla.

Někdy nejsou potřeba velké bitvy, aby vznikl velký okamžik.
Stačí dvě duše, co už neutíkají.

V noci jsme se milovali pomalu.
Ne kvůli chtíči.
Ale proto, že jsme chtěli zůstat.

Žádný spěch, žádné přirážení jak na Dakaru, žádné porno akce na ruční brzdu.
Jen dech, jemné dotyky, ticho. Její ruce na mém krku. Mé na jejích bocích.

A pak nestydatá věta:

„Jednou .. bys mě držel za břicho .. a říkal .. že je všechno v pořádku.“
A já jsem nevěděl, co říct. Tak jsem jen přitiskl čelo k jejímu.
A to bylo víc než slova.

Ráno nám Eli udělala kafe v tom malém růžovém pressku co koupila kdesi v Itálii.
Kabina voněla jako kavárna pro smyslné truckery.
Já seděl, kouřil a sledoval toho pavoučka.

A pak mě to trefilo:
Ten pavouk nedělá pavučinu proto, že ví, že mu to někdo nezničí.
Dělá ji proto že věří, že má cenu ji dělat.

A tak jsem se opřel o volant a řekl:
„Eli .. jestli chceš dítě .. tak já .. budu rád. Jen .. nejdřív .. postavíme hnízdo.“
Otočila se.
Podívala se na mě jako jaro.
„Tak jo.“

A svět se nepohnul.
Ale všechno se změnilo.

Eliina báseň –

Držíš volant,
já tvou paži.
Svět je veliký,
ale kabina je náš domov.

Pavouček si věří,
i když nezná zítřek.
A já stojím vedle tebe
se stejnou vírou.

Nechci zámky.
Nechci sliby.
Jen tvůj smích
a místo pro kafe na stole.

A jednou,
když se zastavíme,
položím tvou ruku na mé břicho
a řeknu ti:

„Vidíš?
Tady začíná náš svět.“