DANA

Poznal jsem ji na Facebooku.

Všechno to začalo jednou blbou větou – napsal jsem jí, že se mi jeví jako velmi symfonická žena.

Nevím, proč zrovna to. Možná proto, že vypadala jako houslový klíč, možná proto, že měla v očích všechny čtyři věty Dvořákovy Novosvětské. A možná prostě proto, že jsem byl po třech pivech hledal někoho, kdo mi rozumí, když píšu o duši a kreténech současnosti.

Odepsala druhý den. Krátce.

„Symfonická? To jsem ještě neslyšela. Ale zní to krásně.“

A bylo to. Od té chvíle se rozjela konverzace, co by vystačila na jednu malou operu.

Na prvním rande jsme se potkali u kavárny na Karláku. Měla zelené šaty, které voněly po dešti a usmívala se, jako by si mě pamatovala z jiného života.

Byla krásná, retro, ale ne tou vyretušovanou krásou z Instagramu – spíš jako kniha, kterou někdo čte už po sté a pořád ho dojímá.

Smála se. Mluvila o divadle, o dětech, o svých studentech, o italských slovech, která zní jako polibek.

A já si říkal – kurva, tohle je ženská. Ne slečna. Ne modelka. Ženská. Z masa, hlasu a záblesků duše.

Když jsem ji při loučení poprvé políbil a pohladil po ňadru, neuhnula. Jen se zavlnila a tiše vzdychla.

Ten zvuk mi zůstal v hlavě ještě týdny – jako ozvěna z jeskyně, ve které chceš zůstat.

Další rande bylo už jiný level.

„Přijeď za mnou do Českého ráje,“ napsala.

„Jsem tu průvodkyně na Hrubé Skále. Uvidíš, že ten název nelže.“

A tak jsem přijel.

Cestou pršelo, ale mně to bylo jedno. Auto se drápalo serpentýnami, les se třpytil jak po křtu a já si říkal, že jedu k ženě, která voní po dešti a tichu.

Měla malý pokoj přímo na zámku – postel s mosaznou hlavou, záclony, co si šeptaly s větrem a v rohu kytara.

Když ji vzala do ruky a zahrála první akord, svět na chvíli přestal být bordelem.

Ta noc .. byla rájem v ráji.

Milovali jsme se pomalu, skoro s úctou, jakoby se bál každý z nás, že to celé může skončit kdykoli.

Každý můj dotek, každý pohyb, každý příraz – komentovala tichým, smyslným vzdechem, který se mi vpíjel do hrudi.

V noci jsme se šli vykoupat do rybníka pod zámkem.

Byla nahá, jako bohyně, co právě ztratila trpělivost s nebem.

Voda byla teplá, měsíc nám svítil na kůži a já měl pocit, že kdyby se teď zastavil čas, nevadilo by to.

Na břehu jsme si lehli do písku, počítali hvězdy a pak jsem jí řekl, že bych klidně umřel hned, kdybych věděl, že se znova narodím někde u ní.

Smála se.

„Nerodíš se, zase Olaf. Ty se jen vracíš, pokaždé jinak zarostlý a hladový.“

Dana byla všechno.

Učitelka jazyků, matka, herečka, režisérka, múza i démon.

Všechno v jednom těle, které se smálo i plakalo stejně opravdově.

Uměla křičet, když byla unavená a smát se, když měla strach.

Když hrála na kytaru, svět byl snesitelnější.

Psával jsem jí básně.

O hvězdách, o chlebu, o její vůni a o tom, že i když jsme jen dva hloupí lidé, máme v sobě celé vesmíry.

Jednu báseň jí tak rozplakala, že mě potom milovala dlouho a bez dechu.

„Ty to děláš schválně,“ řekla mi.

„Co?“

„Dáváš mi slova, co voní po těle. A já se pak nemůžu bránit.“

Její již odrostlé děti mě měly rády.

Když jsem u nich doma uvařil guláš, nebo svíčkovou, sedly si ke stolu a pomodlily se.

Ne za Boha, ale za tu vůni.

„Pane Bože, ať je i příště takhle dobré maso,“ řekl ten nejmladší.

A Dana se na mě usmála tak něžně, že jsem měl chuť si ji zapsat do občanky.

Dva roky.

Dva roky krásy, doteků, dopisů, hudby, jídla a smíchu.

Dva roky, co mě naučily, že i když máš na světě milion žen, stačí ti jedna, která tě osloví jako „symfonického vola“.

Ale pak přišel konec.

Ne z nenávisti. Ne z nevěry.

Z prostého důvodu, který je vždycky ten nejsmutnější – potřebovala víc.

„Já tě mám ráda,“ řekla mi. „Ale ty jsi jak vítr. Jsi tu a pak jsi jinde. Já potřebuju chlapa nafurt. Do divadla, na ples, na koncert. Prostě .. vedle sebe.“

„A já nejsem vedle tebe?“

„Jsi. Ale vždy jen dočasně.“

Ten den jsem odjel.

Cesta z Hrubé Skály dolů byla jak pohřeb vlastní iluze.

Stromy mlčely, rádio hrálo starý Jethro Tull a já jsem cítil, že kus ze mě tam nahoře zůstal – někde mezi tou postelí, rybníkem a její kytarou.

Psal jsem jí ještě pár dopisů, ale už to bylo jiné.

Slova zněla jako ozvěny.

A pak ticho.

Člověk si říká, že čas to spraví.

Ale hovno.

Čas jen naučí, jak s tou bolestí žít – trochu ji přikrýt, trochu ji zalít pivem a trochu o ní mluvit v hospodě s kamarády, jako by to byla historka z dovolené.

Ale Dana ..

Dana zůstala.

Ne v těle, ne ve zprávách, ale někde hluboko, tam, kde se vzpomínky míchají s vínem a únavou.

Když hraju na kytaru, pořád cítím její dech.

Když vařím, slyším ty děti, jak se modlí za guláš.

A když se dívám na hvězdy, počítám je pro ni.

A víš co?

Možná jsem nebyl chlap „nafurt“.

Možná jsem byl jen přestávka mezi dvěma dějstvími jejího života.

Ale i tak – stálo to za to.

Za ty noci, ty vzdechy, ten smích, ty písně a tu vodu pod zámkem.

A kdybych mohl, napsal bych jí znovu.

Jen jednu větu.

„Dano, jsi pořád ta nejhezčí symfonie, jakou jsem kdy slyšel.“

Báseň pro Danu

Hrubá skála zpívá,

a rybník se chvěje jak kůže po doteku.

Ty jdeš přede mnou,

bosá, s vlasy plnými noci.

Chtěl jsem tě mít,

ale tys byla hudba –

a hudbu nejde vlastnit,

jen poslouchat,

dokud nezmizí do ticha.

OLAF

Když mi napsal, že jsem symfonická žena, musela jsem se smát.

V tu chvíli jsem ještě netušila, že ten chlap mi převrátí duši naruby.

Bylo to jen pár slov mezi stovkami jiných, co mi občas přistály ve zprávách. Ale tahle byla jiná.

Nesla v sobě hudbu. A já, hloupá, jsem ji slyšela.

Psal jako nikdo, koho jsem znala.

Ne sladce, ne hladce. Psát o ženě jako o dešti, víně a zvířeti v jedné větě – to umí jen muž, který byl dlouho sám.

A já to z jeho slov cítila.

Tu samotu, ten hlad, to ticho.

Když jsme se poprvé potkali, bylo to zvláštní.

Čekal mě před kavárnou na Karláku, ruce v kapsách, trochu rozcuchaný, trochu smutný a trochu drzý.

Měl v sobě něco, co jsem nedokázala pojmenovat – směs chlapeckosti a něčeho zlomeného, co mě okamžitě přitahovalo.

Znáš to. Ten typ chlapa, o kterém víš, že ti možná ublíží, ale stejně s ním půjdeš.

Mluvili jsme hodiny.

O knihách, o divadle, o tom, proč lidé dělají, že jsou šťastní.

A pak mě prostě políbil.

Bez ptaní.

Byl v tom oheň i klid zároveň.

Jako když po letech otevřeš okno a dovnitř vpadne vítr, který ti připomene, že jsi pořád naživu.

Když mi pohladil ňadro, nevím, proč jsem se nezalekla.

Bylo to přirozené, jako by to tak mělo být.

Zavřela jsem oči, tělo se zachvělo a já ucítila něco, co jsem dlouho neznala – touhu, která není jen tělesná.

Touhu být znovu ženou.

Pozvala jsem ho k sobě, do Českého ráje.

Bydlela jsem tehdy přímo na Hrubé Skále, dělala průvodkyni, žila mezi kameny a turisty, mezi létem a podzimem.

Byl to zvláštní život – krásný, ale osamělý.

Když přijel, pršelo. Vypadal, jako by přinesl kus jiného světa – hlučného, vonícího po dálkách, po dízlu a kávě z pumpy.

Ta noc .. byla jako sen, který se nechce probudit.

Dotýkal se mě, jako by mě četl.

Pomalu, s jistotou, s respektem i hladem.

Vzdychala jsem, ne proto, že bych chtěla být žádoucí, ale protože jsem poprvé po letech byla.

Byla jsem živá, krásná, potřebná.

Ráno mě držel v náručí, jako by měl strach, že se rozplynu.

Pak jsme se koupali nazí v rybníku.

Byla tma, voda teplá, měsíc klouzal po hladině a my se smáli, že jsme dva blázni, co hrají na bohyni a básníka.

A možná jsme jimi i byli.

Když mi řekl, že by umřel klidně hned, jen kdyby věděl, že se znovu narodí u mě, smála jsem se.

Ale něco ve mně se pohnulo.

Zasáhl mě, jako to umí jen básníci – slovy, která nevymyslíš, když je ti fajn.

Byl jiný než všichni muži před ním.

Neměl plán, neměl jistotu, neměl klid.

Měl duši, která tekla. A já jsem se v ní koupala.

Psával mi básně – krásné, něžné, někdy sprosté, ale vždycky opravdové.

Když jsem jednu z nich četla nahlas, rozplakala jsem se.

Nikdo přede mnou takhle nemluvil.

Ne o mně. Ne ke mně.

Doma ho děti milovaly.

Když vařil, voněl celý dům.

Guláš, svíčková, vepřo-knedlo-zelo – všechno s jeho podpisem.

Modlili jsme se u stolu, ale ne k Bohu.

K němu.

Za to, že přinesl radost a smích, že po letech někdo prostě byl.

Byl přítomen.

A to je víc než láska.

Dva roky.

Někdy jsem měla pocit, že žiju v jiném čase – že jeho svět je jinde, někde mezi kabinou kamionu, vůní nafty a zastávkami, kde mu schází hlas, který by mu řekl „pojď domů“.

Cítila jsem, že mě má rád, ale jinak.

Ne v každodennosti, ne v rutině.

Měl mě rád jako hudbu – chtěl mě poslouchat, dokud hraje, ale ne zavřít do vitríny.

A já ..

Já jsem chtěla i to obyčejné.

Ráno spolu vstát. Jít do divadla, na ples, na koncert.

Chtěla jsem ho po svém boku, ne na obrazovce, ne mezi pauzami.

Potřebovala jsem muže nafurt.

Ne proto, že bych byla slabá.

Ale protože jsem se bála, že bez pevnosti zůstanu jen písní, co se ztratí v ozvěně.

Když jsem mu řekla, že končím, mlčel.

Dlouho.

Pak jen kývl a řekl: „Vím.“

Bylo to to nejhorší „vím“ v mém životě.

Žádný křik, žádná prosba.

Jen ticho. A to ticho bolelo víc než hádka.

Dívala jsem se za ním, jak odchází.

S batohem, cigaretou a pohledem, který se už nikdy neotočí.

A já věděla, že ho budu milovat dál.

Jenom jinak. V sobě.

Čas běžel.

Učím, hraju, dýchám, směju se.

Ale někdy, když hraju na kytaru, slyším jeho hlas.

Ten jeho smích, co zněl jako vítr mezi skalami.

A někdy, když vařím svíčkovou, vybaví se mi, jak sedí u stolu, děti se modlí a on se dívá na mě tím svým způsobem – jako by si mě kreslil do paměti.

Vím, že by mi znovu napsal.

Třeba jen jednou větou.

„Dano, jsi pořád ta nejhezčí symfonie, jakou jsem kdy slyšel.“

A já bych mu odepsala:

„A ty jsi ten, kdo mi ji kdysi přehrál.“