CITRÓNOVÁ

Neděle. Ten smutný druh neděle, kdy Bůh odpočívá a barmani už nevěří ani na spropitný. Seděl jsem v Grandu, což nebyl hotel, ale bar s vypelichaným kulečníkem a hajzlem, kde voda netekla, ale houpala se v míse jako zoufalství v duši.

Ona tam seděla.

Sama.

Zavrtaná do rohu jak špatná vzpomínka.

Měla na sobě citrónovou šálu. Ne citrónovou jako „slunečnou“, ale citrónovou jako „kyselou“. Takovou, co tě píchne do dásní a připomene ti, že tě včera opustila žena a dnes tě bolí játra.

Kluci u stolu něco řešili – fotbal, ženský, cenu nafty. Já byl duchem jinde.

V jejích vlasech, co vypadaly, jako by se v nich ztratil pták a už nikdy nenašel cestu ven. Pila bílé víno. S minerálkou. A v očích měla víc samoty než celý sídliště po výpadku internetu.

Já měl tehdy svý problémy.

Nějaký faktury, dlužníky, ženskou, co mi říkala „vůl“ i když spala. Ale najednou to bylo jedno. Všechno to šlo do prdele, protože jsem si řekl: „Tu chci.“

Ale pak jsem zas někam zmizel. To je moje. Zmizet vždycky, když se začne něco dít. Jezdil jsem s kamionem přes Rakousko. Vozil jsem železo a prázdný sliby. V noci jsem kouřil pod viaduktem a přemejšlel, jestli jsem ji vůbec viděl. Jestli nebyla jen halucinace mezi pivem a paralenem.

Ale ne. Byla skutečná.

A já ji chtěl zpátky.

Tu holku s tou kyselou šálou, co vypadala, jako by právě přežila konec světa, ale jen tak tak.

Hledal jsem ji.

Ve všech pajzlech, ve všech tramvajích, kde voní smrad po bezdomovcích a zoufalství. Volal jsem starýmu kamarádovi, co dělá u dopravky, jestli ji náhodou neviděl čekat na spoj do Nikam.

Nic.

Až jednou.

Na tom zapomenutým nádraží, kde jsem zrovna parkoval a kde se i havrani tváří, že už rezignovali.

Zastavila lokálka, co jela krokem jako život, když se mu nechce.

Z ní vystoupila ona.

Citrónová šála se jí točila ve větru jako výčitka.

Byla unavená, možná ještě víc než já.

Ale v očích měla ten pohled… znáš to.

Takovej ten pohled, co mají lidi, co už dlouho nikoho neměli rádi – ale ještě to nezapomněli.

A najednou jsme tam stáli naproti sobě.

Dva cizinci, co si toho nesli víc než kufr nebo minulost.

A nic neřekli.

A pak udělala něco, co se dneska už skoro nedělá – vzala mě za ruku.

Bez otázek.

Bez jména.

Bez pojistek a hesel.

Proč?

Protože v tom mým obličeji, ošlehaným mongolskou brízou, kávou z automatu a všema těma špatně přiznanejma bolestma,

poznala někoho, kdo to má za sebou.

A přesto ještě chce jít dál.

Poznala ve mně ne spasitele – ale společníka.

Spolucestujícího na trati, kde si lidi dávaj kafe místo lásky a kde objetí trvá míň než reklama.

A v tý chvíli si řekla – kurva, tak třeba tohle je ten jeden člověk, kterej mě nevezme jako možnost, ale jako zázrak.

A já?

Já byl klidnej.

A poprvý po dlouhý době jsem nechtěl utýct.

Jen držet tu ruku.

A vézt ji k sobě.

A třeba se společně naučit zase něco… neposrat.

Holka s citrónovou šálou.

Možná kyselá na první pohled.

Ale sladká v tom, že mě vůbec neodmítla.

EDIT: Text písně od Víti Vávry jsem přepsal do prózy, do povídky .. už dlouho mne láká použít texty písní do filmu, do života .. takže to berte jako zkušebního brouka, jako pokus, či omyl .. teď nevím, ale uvidíme – řeknul slepý ..