ELI 18.

Rumunsko nás vítalo cestami, které připomínaly špatně rozválené těsto a vůní hor, kde se mísila pryskyřice z jehličí s potem místních koní a pověstmi o krvi nevinných. Eli seděla vedle mě v Bílém Tesáku a oči jí hořely takovým tím neklidným plamenem, který značí, že zastavit u hory nebo hradu prostě musím, jinak bude malér.

„Olafe,“ zašeptala, „jedeme kousek od Branu. Chci ho vidět. Hrad. Vlada. Toho, co všem naháněl strach.“

A já věděl, že když Eli něco musí, tak to není na debatu. Zkrátka, jede se. „Tak jo Eli ..“

K večeru jsme už za tmy zastavili na plácku za nějakým městem, ještě před odbočkou na Bran. Uvařili jsme si obligátní fazole, pojedli, zatáhli záclonky a zaujali polohu ležících střelců. Už jsme skoro spali, když se ozvalo bouchání na dveře.

Stáhl jsem okýnko a tam stál náš vlastní Drákula. Špičáky mu svítily do noci, v jedné ruce baterka, v druhé tyčka od heveru. Křenil se na nás a obloukem ruky naznačoval, že tenhle flek je jeho. Pak ukázal pět prstů, zasyčel „činči ojro“, poklepal tyčkou o zem a přitom mával zběsile tou baterkou.

Dal jsem mu pětieurovku a chtěl nějaký doklad, aspoň štempl, nebo potvrzení. Jen zavrtěl hlavou a zabručel „nini“, pořád dokola kroužil baterkou a poklepával tyčkou.

A tak jsme si pro sebe řekli, že za dnešních pět éček máme vlastního „Osobního strážce“. A hned jsme zase usnuli – s pocitem, že pokud přijde opravdový Vlad, bude mít konkurenci.

Ráno jsem odpojil návěs, vzali jen kozla a frčeli těch dvacet kilometrů k Branu. Silnice úzká, serpentiny, koňské povozy proti nám a u cesty kříže s věnci. Eli se na mě smála:

„Jestli tohle přežijeme, tak nás Drákula už nezastraší.“

„Eli,“ povídám, „jestli tohle přežijeme, začnu věřit i na zázraky.“

Eli si pověsila na krk zlatý křížek, do kapsy nastrkala hrst česneku a smála se, že když to nezabere na upíry, tak to aspoň odpudí dotěrné Rumuny. „Pro jistotu,“ špitla a já musel uznat, že s jejím parfémem se ten česnek mísil až nebezpečně eroticky.

Já jí věřil každé slovo aspoň do chvíle, než jsme začali stoupat k Branu a vítr kolem hradu zahučel jak řetěz v márnici.

Hrad čněl nad námi, cihly nasáklé staletími, okna jak oči mrtvých. Přísahal bych, že v jednom z nich někdo stál a koukal přímo na nás.

„Voní to krví,“ zašeptala Eli. Já cítil spíš naftu a přepálený olej, ale nechal jsem jí tu romantiku.

Když jsme konečně vylezli na Bran, chodili jsme po úzkých schodech, kde to páchlo plísní, krví a starým železem. V jednom okně prý sedával Vlad. Eli se zastavila, oči měla doširoka otevřené.

„On je pořád tady,“ šeptla.

Já ji objal. „Neboj, kdyby přišel, ukážu mu fakturu za parkování a pošlu ho za tím naším Drákulou s tyčkou.“

Rozesmála se tak, že ozvěna běžela po celém hradě. A v tom smíchu, mezi těmi zdmi, mi došlo, že jestli je něco silnější než strach a pověsti, tak je to Eli.

Eli se zastavila v podzemí, kde byly rakve. „Olafe, koukej .. to je fakt ono. Cítíš to?“

„Cítím,“ říkám. „Ale jestli mě donutíš k selfíčku u rakve, tak tě v tom nechám přespat.“

Smála se, ale zároveň se tiskla ke mně, jako by se bála, že ji někdo zatahá za vlasy ze tmy.

Zapřáhli jsme Tesáka a vyrazili směrem na Bukurešť. Silnice se kroutily jak had, krajina střídala louky, lesy, vesničky, kde se čas zastavil. V rádiu rumunský pop a v kabině naše věčné špičkování.

Ten večer jsme zakempovali u hřbitova. Vítr se opíral do křížů, řetězy cinkaly a Eli se tiskla ke mně. „Olafe, jestli mě tady nenecháš samotnou, dostaneš všechno, co chceš.“

„Eli,“ povídám, „to jsi mi slíbila už u hranic a já pořád čekám.“

Pak jsme se smáli i milovali zároveň – kabina se třásla, závěsy lítaly, a Bílý tesák funěl jak lokomotiva. Mezi kvílením větru a hrůzou ze hřbitova to byla ta nejromantičtější noc.

Ráno na benzince se mě prodavačka ptala, jestli chci kafe. A pak přidala fór:

„Víte jak Rumuni dělají kafe? Lžičku cukru do huby, lžičku kafe do huby, nalít vodu do huby, nepolknout a strčit prsty do zásuvky!“

Řval jsem smíchy, Eli jen kroutila hlavou a říkala: „Jestli to zkusíš, tak tě vyfotím a pošlu do Blesku.“

Pak už jsme valili dál. Cesty se kroutily, hory se otevíraly do zelených údolí a když jsme sjížděli do Bukurešti, měli jsme pocit, že Drákulu jsme nechali daleko za sebou.

Ale taky pocit, že tenhle kraj nás bude ještě dlouho strašit ve snech i ve vzpomínkách.

Elina báseň –

Na hradě z krve a kostí

se šeptá o lásce, co nekončí.

Zuby se třpytí v tmě,

ale já cítím tebe –

tvůj dech je silnější než upíří stíny,

tvé ruce mě drží, když se bojím viny.

Křížek mi klouže po kůži,

česnek se směje v kapse

a já vím, že jediný, kdo mě může vysát,

jsi ty Olafe …