ELI 17.

Cesta nahoru byla jak z jiného světa. Bílé stěny závějí po obou stranách cesty se tyčily jako katedrální zdi.

Dolomity. To není jen pohoří, to je druh reality. Zatáčky utažené jak smyčky a silnice, co se tváří, že vede do nebe.

Bílý Tesák – můj MAN – supěl do kopce, jako kdybych ho tahal za koule. V zrcátku jsem viděl, jak se mu z výfuku valí černý kouř, a říkal jsem si: „Kurva, tohle není jízda, to je spíš zpověď před smrtí.“

„Olafe, klid, to dá,“ uklidňovala mě Eli a přidržovala si vlasy, které jí padaly přes oči.

„To dá leda hovno,“ odsekl jsem. „Bílý Tesák má už dost. Já mám dost. A nahoře čeká hoteliér, co si myslí, že mu frézu přivezu jak dárek od Ježíška.“

A pak se to stalo – poslední tři kilometry. Motor se dusil, kola hrabala i v řetězech. MAN se posadil na prdel a nehnul se.

„Vidíš,“ ukázal jsem na palubku, „tohle je konec světa.“

Jenže svět si pro nás připravil další grotesku. Ze zatáčky se vyhrabala stará fréza, sežraná rzí, jakoby ji někdo našel na šroťáku. Přijela, zablikala světly a její řidič – děda s knírem – kývl.

Za chvíli nás měl na laně.

„Ty vole, tohle je potupa,“ brblal jsem.

„Ale romantická,“ smála se Eli. „Podívej se, jak se ty stroje hezky doplňují – tvůj mladý silák a ten starý profesor.“

„Silák v prdeli,“ zavrčel jsem. „A profesor, co sotva dejchá.“

Já v kabině, Eli vedle a starý železný veterán nás táhne, zatímco sníh padá na čelní sklo jako mokrý popcorn.

Když jsme vyložili sněhovou frézu u hotelu Garni Cremona, měl jsem pocit, že už tam můžeme rovnou zůstat do jara. Hotel byl schovaný v bílé záplavě, kolem špičky Dolomit a ticho, jaký zná jen hora. Jenže život není pohádka.

Pozvali nás na večeři a dali nám pokojík na noc. Grátis.

Vstoupíme do jídelny – dřevo, krb, skleničky cinkají – a z kuchyně najednou:

„Do prdele, Renato, co jsi to provedla s tím závinem? Je splasklý jak tvoje kozy!“

A hned odpověď, ženský hlas, ostrý jak nůž:

„Vyliž si, ty starý kokote!“

Podíval jsem se na Eli a jen jsem syknul: „Ty vole, jsme doma.“

Eli se začala smát tak, že shodila jídelní lístek.

Objednali jsme pizzu a špagety. Za chvíli je přinesl samotný šéfkuchař – Jiří, rodák z Prahy. Chlap s břichem jako pec, ale očima, co pořád někde čertovsky plápolaly.

„Dobrou chuť, přátelé, viděl jsem českou SPZ. Tady to máte. A žádné kecy o dietách, jo?“

„Žádné nehrozí,“ řekl jsem a pustil se do špaget.

Po chvíli se k nám přihnala Renata. Zrzka, tvář jak z plakátu na tvrdohlavost.

„Tak co, chutná?“ ptala se.

Eli kývla. „Chutná. Ale ta vaše hádka chutnala ještě víc.“

Jiří protočil oči. „To je můj kříž. V Čechách jsem utekl před ženskou, a tady jsem narazil na Renatu. Karma je sviňa.“

Renata se napřímila. „A já? Já si myslela, že v Itálii budu mít klid. A pak přijde Čech, co neumí udržet ani závin nafouklý!“

Já: „Stačí jet do Prahy, tam je závinů nafoukaných dost. Hlavně u politiků.“

Eli: „Olaf zase neumí udržet ani kamion v kopci, tak buďte rádi, že aspoň záviny vám ještě drží pohromadě.“

Smích, šnaps, víno. Hosté zmizeli, jídelna osiřela. A my čtyři tam seděli, jakoby svět venku neexistoval.

Jiří nalil další rundu. „Já už jsem tady dvacet let. Naučil jsem se víc italsky než česky. Ale když slyším vás dva, hned mám chuť zase sedět v hospodě na Žižkově.“

Renata na to: „Já mám zas chuť sedět v hospodě kdekoli, hlavně bez tebe.“

„Renato, kdybych tě nemiloval, už dávno bych tě prodal do Rakouska.“

„Za cenu šrotu bys ani na benzín neměl!“

Smáli jsme se, pili a já měl v sobě zvláštní klid. Bylo to, jako když tě cizí lidi adoptují.

Na pokoji .. no, co vám budu povídat. Eli si rozepnula košili, já jí rozvázal vlasy a i když za oknem fičel ledový vítr, u nás v posteli hořelo. Přitulila se a jen zašeptala:

„Víš, Olafíku, ty Dolomity jsou krásný. Ale kdybych měla vybrat mezi nimi a tebou ..“

„No?“

„Tak vezmu Dolomity. Ale tebe bych si nechala v kufru, abych se nenudila.“

Bylo to milování unavené, ale opravdové. Venku vítr, uvnitř teplo a vůně našich těl.

Ráno sníh padal jen lehce a tiše, silnice dolů byla posypaná, ale i tak se mi žaludek kroutil.

„Pojedeme pomalu,“ uklidňovala mě Eli.

„Pomalu? Kajman mi už volal ve snu,“ zamumlal jsem.

A pak skutečně – mobil zavibroval.

„Olafe, kurva, kde se flákáš? V Bolzanu tě čekají! Nábytek do Vídně, žádný odklad!“

„Kajmane,“ procedil jsem mezi zuby, „jestli se dostanu dolů živý, tak tě po tý Vídni sežeru. Syrovýho.“

Eli vyfoukla kouř a smála se: „Klid, lásko, třeba ti pak Kajman aspoň trochu stráví.“

A zapsala si do notýsku –

Na stole prázdné sklenky,

na posteli stopy sněhu,

ve vlasech vůně hor,

v očích touha k úprku.

Kamion spí pod hotelem,

hora nás drží v náručí,

a přesto už ráno –

Bolzano, Vídeň, Kajmanův bič.

Jen chvíli být doma,

třeba v cizím pokoji.

Jen chvíli milovat,

než svět se zase odrolí.