Učňák

Magnetofon lásky A3
(aneb jak jsem na intru 1975 miloval, nahrával a bolel přes repráky)
Vypráví Olaf House, doktor života, bez diplomu, zato s kazetou v srdci.

Na internátu voněly jen dvě věci – vypocené sprchy a deodorant Mimosa. Holky a kluci zvlášť, oddělení jak čaj a rum za socíku – každý zvlášť oničem, ale když se to spojilo, začalo to najednou chutnat.

Mně bylo sedmnáct a měl jsem víc jebáků než plánovaných hodin branné výchovy. Obličej jako povrch Marsu – rudý, krustovitý a nevhodný k dotýkání. Jenže svět není o kráse. Svět je o vybavení. A já měl A3 – přenosný kazetový magič, kterej uměl dělat zázraky. Vypadalo to, že ten stříbrno-černý kvádr s řemínkem přesrameno je jen na hudbu, ale ve skutečnosti to byl katapult do srdcí, nohaviček i lidských příběhů.

Měl jsem ho od mámy za to, že jsem. Ostatní kluci měli černobílý sny. Já měl stereo.

Jana byla první, která pochopila, co držím v ruce.
„Hele, von umí nahrávat?“ zeptala se a pokývla k A3, jako by to byl živý tvor.
„Umí všechno,“ řekl jsem a zasunul kazetu s ABBA.
Zavřela dveře, zhasla světlo a lehla si vedle mě na postel.
„Jen lež… a poslouchej,“ řekla.

A tak jsme tam leželi jako dva idioti – já s pulsem v krku a ona s hlavou na mojí ruce. Slyšel jsem její dech. Občas se zachvěla. Jako kdyby jí ten švédskej pop hladil po páteři.
Ráno mi dala pusu na tvář. Přímo na největšího jebáka. A ten mi do večera zmizel. Zázrak lásky? Ne. Možná jen antibakteriální rtěnka. Ale i tak.

Pak přišla Alžběta.
Nosila červené ponožky a vytahovala z aktovky knížky, co jim nikdo nerozuměl.
„Nemáš něco vážnějšího?“ zeptala se.
Pustil jsem jí Leonarda Cohena.
Přetočila si ho třikrát za noc. A přitom mi vzkazovala po spolužačkách, že moje oči jsou „temný jako základní vývar na smutek“.
Jednou mě políbila, aniž bych to čekal. Pak šla na záchod a už se nevrátila.
Ale na kazetě zůstalo její: „Jsem tady. Nezapomeň.“
Nezapomněl jsem. Ale na co, to už fakt nevím.

Irena byla tvrdá. Holka z vesnice, která se nebála říznout do živýho.
Půjčila si A3, aby si nahrála svůj vlastní hlas.
„Abych si připomněla, že jsem,“ řekla.
Přišla o panenství dřív, než já o strach. A když jsme se spolu jednou vyspali (na podlaze mezi boty), řekla mi:
„Nebyls nejlepší, ale aspoň jsi nebrečel.“
Pak se napila rumu z flašky, zapnula A3 a pustila Pavla Dobeše.
„Ten aspoň ví, o čem zpívá,“ dodala.
A já si přál být jeho refrén.

A pak .. Katka.
Miss učňáku. Holka, kterou chtěli všichni a kterou dostal jen magnetofon.
Tancovala na Bee Gees, seděla u magiče jako u oltáře.
„Nech mě u toho spát,“ poprosila.
Spala vedle A3, ne vedle mě. Ale ráno, než odešla, mi nechala na kazetě vzkaz.
Ticho. Pak dech. Pak šeptla:
„Měla jsem tě ráda, i kdyby jsi byl slepý, hluchý a bez A3. Ale takhle to šlo rychlejc.“

Kluci v partě mě nenáviděli.
„To jako ty a Katka? To jako fakt?“
Jo. Já a Katka. A taky já a Irena, a Jana, a Alžběta.
Jeden mi strčil zapalovač do bateriového slotu, druhej mi přelepil hlavici žvýkačkou Pedro. Třetí mi napsal „MILUJE HOLKY ZA MAGIČ“ na skříňku. Ale já se jen usmál, pustil Smoke on the Water a počítal si zářezy.
Ne na pažbě. Na kazetě.
Ale nešlo o mě.
Šlo o to, že jsem měl něco, co oni ne: schopnost naslouchat.
A A3 byla moje zbraň.
Hudba, ticho, dechy, vzkazy, příběhy.
Kazeta za kazetou. Noc za nocí. Jebák za pusu.

Dneska je mi přes šedesát.
Jsem starej, ale pořád mám ty kazety.
A3 už nehraje – vymřely pásky, baterky i tenhle druh holek.
Ale když si večer naliju štamprli slivovice a sednu si pod lampu, pustím si ty nahrávky v hlavě.
A slyším: dech, smích, šeptání. A taky ten tichý šepot všech těch holek, co chtěly jen malou chvíli něčeho, co pobavilo.

A víte co?
Já měl ten nejlepší přístroj, co kdy kdo vlastnil.
A nejen kvůli zvuku. Kvůli vzpomínkám.
Protože láska – ta největší – je obvykle nahraná, zamlžená a o pár taktů napřed.

Meuhu .. meuhe ..
To byl život v mono.
Ale zněl jako stereo.