SERENA II.

Od toho nedělního rána, kdy Serena tiše odešla, nebylo už žádné další.

Nechala po sobě jen slabý otisk vůně Jaru na polštáři a pár vlasů ve vaně. Ani Echcecek nepřišla další pátek. Ani další sobotu. A já seděl na gauči s klobásou v jedné ruce, stakan vodky v druhé, ale nějak mi už nic nechutnalo.

Za tři týdny přišla Echcecek. Sama. Smutná, se slzami na tváři. Sedla si, vypila kávu se dvěma cukrama a přerývaně mi vyprávěla. O Sereně.

Serena měla dvě malé děti. Nikdy se o nich nezmínila. Chtěla, abych ji znal jako volnou, svobodnou, nespoutanou. Když zjistila, že čeká další dítě, propadla panice. Neměla peníze, neměla za kým jít. Rozhodla se to „vyřešit“ sama, já byl daleko v Gobi, věřila, že to zvládne .. Vzala pletací jehlicí. Doma. V noci až děti usnuly. Sama.

Dostala infekci. Sepsi. Dva dny umírala v horečkách .. už není ..

Já jen seděl. Otevřená ústa, prázdné ruce. A hrozný, pomalu narůstající chlad, který nešel zahřát ani vodkou, ani vzpomínkou.

Serena – ta, co zpívala Cepelíny v angličtině a myla si vlasy Jarem – odešla beze slova. Žádné poslední „Stairway to heaven“, žádná poslední písnička. Jen ticho. A pár akordů, co mi zůstaly v hlavě navždy.

Nevím ani, kde je pohřbená. Nikdo mi to neřekl. Jen občas, když si sednu do vany a pustím si tu její oblíbenou píseň, cítím, jak se mi najednou v koupelně zahřeje vzduch. Možná je to pára. A možná je to Serena. Stepní kočka, co odešla zpívat jinam.

Epilog – Když jurta zůstane prázdná i tichá

Když Serena odlétla do nebe, něco se zlomilo. Ne nahlas, ne najednou. Jen jako když ti někdo trochu posune osu světa – a najednou už věci nejsou tak, jak byly.

Echcecek ještě párkrát přišla. Přinesla sušený sýr a povídání o dětech, o Serenině mámě, která se teď stará o ty dva malé. Mluvila, protože mlčení bylo horší. Ale pak přestala chodit i ona. Snad to bylo příliš těžké, nebo příliš zbytečné. A já to chápal.

Zůstal jsem v Mongolsku ještě půl roku. Bagroval hlínu, vařil guláš pro dvacet hladových chlapů. Ale už to nebyla ta samá země, stejné hory, stejné slunce – něco chybělo. Ta tichá jiskra mezi divokou noční kočkou a novým ránem, ta nenápadná meluzína v tónech Led Zeppelin, co se ozývala vždycky, když Serena ladila strunu.

Když jsem se vracel domů, nepřivezl jsem si ani koberec, ani sošku Buddhy, ani kožený opasek z tržiště. Jen jednu kazetu – nahrávku, kde Serena zpívala „Stairway to heaven“ a do toho se smála Echcecek v pozadí, taky fotku Sereny z návštěvy dědy v Gobi. A v kapse starou otlučenou láhev Jaru, téměř prázdnou, jen s lehkou vrstvou nostalgie a smutku ..

Doma jsem dělal zase řidiče, trochu kuchaře, občas i něco na bagru, podnikal jsem ..

Nikdy jsem se ale už tak hluboce nezamiloval.

Pár žen prošlo mým životem, ale žádná neměla v očích ten voňavý mongolský vítr a záři Čingischánovy balady zároveň.

Občas jezdím k vodě za město. Sedím tam s termoskou kafe, láhví vodky a s klobásou – jen se tak dívám na klidnou hladinu. A když je úplné ticho, slyším v dálce kytaru. Ne skutečně – ale dost zřetelně na to, abych se usmál.

Protože některé ženy nejsou z masa a kostí. Jsou z písně. A když odejdou, zůstane po nich hudba, která už nikdy nemlčí ..

Ze série – Jak jsem potkal Čingischána