Saša

CESTOU PO SCHODECH SE SAŠOU

Zase jsem se jednou ztratil v Praze.

Bylo vedro a já proklínal všechno, co má schody. Pak jsem vešel do podchodu, ten tunel z cihel, co vypadá, jako by ho stavěli jeptišky na tripu. Šlapal jsem dolů a přemýšlel, kde si koupím pivo, když vtom jsem ji uviděl.

Stála tam.

Nejspíš Alexandra. Možná Eulálie. Možná Lucifer v černých šatech.

Držela ruce nad hlavou, jako by právě chytala signál z vesmíru. Nebo si tam nahoře skrývala poslední zbytky důstojnosti. Každopádně vypadala, jako když se modlí k bohu módního vkusu, aby jí ty podpatky nepodklouzly na tom mokrém dlažebním pekle.

„Slečno,“ povídám, „takhle se dělá reklama na deodorant nebo exorcismus?“

Neodpověděla. Jen se na mě podívala. Těma očima, co tě jednou pomilujou a pak ti rozbijou srdce na nádražní lavičce mezi dvěma zpožděnýma rychlíkama.

Přišel jsem blíž. Cihly kolem nás páchly starým deštěm a výčitkami.

„Ztratila jste cestu, nebo důvod bejt normální?“ zeptal jsem se.

„Obojí,“ řekla. A usmála se.

Pak se otočila, šaty jí zavlály jako vzpomínka na mládí, a stoupala po schodech nahoru do světla. Pomalu. Jakoby každej její krok byl závěť.

Chvíli jsem tam stál a čuměl, jako idiot.

A pak jsem šel za ní.

Někdy totiž nejde o to, jestli to končí šťastně.

Ale jestli to aspoň trochu voní jako láska. I kdyby jen ve vlhkým tunelu pod městem, kde bloudí holky, co zvedají ruce k nebi, i když vědí, že tam žádnej bůh není.

A já? Já jsem si aspoň na chvíli připadal, že taky za něco stojím.

Aspoň jako stín někoho, kdo by ji možná jednou mohl milovat.

Nebo aspoň koupit pivo.

Vyšli jsme z podchodu jako dva šílenci z filmu, co nikdo nenatočí. Ona – s výrazem femme fatale z katalogu zážitků. Já – s rozbitýma botama, třema stovkama v kapse a baťohem, co pamatoval lepší dny.

Nějak jsem se na ni nalepil a ona to kvitovala.

„Kam jdeme?“ zeptala se.

„Nevím. Ale když půjdeme dostatečně dlouho, třeba se přestanu bát, že mě opustíš dřív, než se stihnu zamilovat.“

Zasmála se. Vážně se zasmála. Takovým tím smíchem, co tě vyléčí z týrání dětstvím i levným vínem.

Došli jsme k řece. Vltava šuměla jak znuděná milenka. Nahoře se blýskaly tramvaje, pod náma jen tráva, komáři a kus starý deky, co jsem tahal v báglu už tři roky – po festivalech, v lese, jednou i na pohřbu (dlouhá historka, nechme to být) a malej spacák.

Rozložil jsem tu legendární deku a hodil baťoh pod její hlavu. Lehli jsme si. Byla teplá noc. Vlhkost lezla do slabin. A ona byla blízko. A měla na sobě ty zatracený černý šaty.

„Víš,“ řekla, „většina chlapů, co mě pozve na romantickej večer, neskončí pod magistrálou na smradlavý dece.“

„Tohle není romantickej večer. Tohle je zázrak.“

A pak už se neptala. Ani já ne. Její koleno klouzalo po mým boku, jazyk hledal v puse odpovědi na otázky, který nikdo nevyslovil. Měla tělo jak báseň, kterou zakázali tisknout. A já měl ruce, co si konečně pamatovaly, proč je mám.

Šukali jsme pomalu. Jak kdyby to měl být poslední sex na světě. Jen naše dechy, šum vody, občasný „ty vole“ z protějšího břehu a Praha, co nás neviděla. Nebo možná viděla a schválně mlčela.

Když bylo po všem, ležela na mně, klidná jak nedopitá whisky.

„Tak jo,“ zašeptala, „možná mě můžeš milovat. Ale jen na jeden večer.“

„To je víc, než mi kdo kdy nabídl.“

A pak jsme usnuli v jednom malým spacáku. Já s její vůní na prstech. A ona s hlavou na mém špinavém baťohu.

Ráno zmizela. Jenom jsem pak ze spacáku vytřepal náušnici a vedle se zrcadlil otisk její prdelky v rose.

Nevadí.

Některý holky nejsou na celý život.

Některý holky jsou jen na to, abys na ně jednou napsal povídku, kterou si nikdo nevytiskne, ale každej si ji bude pamatovat.

Až do další noci. Až do dalších černých šat v podchodu, kde začíná láska a končíš ty.

A pak mi od Saši pípla SMS:

Na dlažbě zpíval chlad
a ty jsi přišel bez kytky.
Jen s pohledem, co se neptá
a s batohem plným noci.

Zvedla jsem ruce
jak lampa, co nemá světlo –
a tys řekl: „Vypadáš,
jak reklama na samotu.“

A pak jsme šli.
Řeka mlčela jak špatná výčitka,
tráva nás hladila
a hvězdy dělaly, že nic nevidí.

Miloval jsi mě pomalu,
jako bys mě chtěl opravit.
Jako by ses nebál
ani mýho ticha.

A když jsi usnul,
šeptala jsem ti do ucha,
že tě nechám odejít.
Ale jen tělem.
Ne básní.

Byl jsi lepší než plán.
Lepší než čaj v plecháčku,
lepší než výplata načas
a o trochu horší než štěstí.

Máš chuť po dešti
a ruce, co neumí lhát.
Voníš po příští neděli
a páchneš po poslední holce.

Nechala jsem ti náušnici
(a trochu srdce,
ale tu část, co se stejně
nikdy nehodila k ničemu vážnýmu).

Až se příště podíváš
na řeku, co neodpovídá,
možná si vzpomeneš,
že se dá šukat i tak jemně,
že se z toho dělá v duši jizva.

A to je fajn.