Růžena II.

Má ex-žena Růžena II.

Byla krásná. Ale takovým tím způsobem, co ti rozřízne hruď a ještě se u toho usměje.
Říkali jí Ledová královna, protože když prošla kolem, zamrzla i myčka na benzínce. Všechno měla bílý – povlečení, ručníky, podprdu, ne však duši. Říkal jsem jí, že žije v katalogu IKEA a spí s vysavačem pod polštářem.

Já? Já byl chlívák. Žádný metafory, prostě bordelář. V autě vajgly, okolo talíře drobky, v hlavě mlha. Na stole starý účty, náplast, popel, otvírák a rezavá lžíce. A do toho všeho ona – Růža, čistá jako svěcená voda a studená jako severní vítr.

Nejdřív to byl krásnej kontrast. Jako vanilka a dehet. Já dělal binec, ona po mně s klidem utírala. Já si utřel ruce do závěsu, ona to večer vyprala. Ona leštila zrcadla, já leštil flašku.

„Ty nejsi chlap, ty jsi pohroma na nohách!“
„A tys zase prdel s mopem,“ řekl jsem a ona se jedinkrát za měsíc pousmála. To byl svátek.

Ale časem ten úklid přerostl do náboženství.
Měla hadr na každou příležitost. Čistila i čistící prostředky. V koupelně měla víc chemie než laboratoř v Ústí. Sex probíhal na ručníku. V igelitu. A pak to ještě dezinfikovala.

A já jezdil.
Do Španělska. Do Polska. Do prdele.
Když jsem přijel, nemohl jsem najít ponožky, ani záchod – všechno bylo jinak. Přerovnáno. Vysmejčeno. Jednou jsem hledal trenky dva dny, seděl jsem doma nahej jak mýdlo a smrděl jak kocour pod kamionem.

Nakonec to přišlo. Už nevyprala. Už nesundala závěsy.
Jen položila klíče na tu její sterilní bílou komodu a řekla:
„Olafe, je mi to líto – ale už tě nechci zachraňovat, potřebuju zachránit sebe a v koutku oka se jí leskla slza.“

A odešla. Bez výkřiku. Bez dramatu. Jako by zavřela okno, aby nevletěla moucha.

Sedím tu teď. Sám.
Na stole flek od guláše. Mám na sobě trenky, co pamatujou ještě fotbal s Jugoslávií. Na podlaze fusekle, co by zabily komára na dálku. Vzduch voní po samotě a starý slivovici. Venku štěká pes. Asi mu taky odešla Růžena.

Vzpomínám na Růžu.
Jak čistila ovladač na televizi alkoholem. Jak žehlila povlečení. Jak mě v noci budila, když jsem chrupal moc hlasitě – ne proto, že jí to vadilo, ale protože prý „vydechuješ bakterie.“
Já vydechoval život. A ona ho chtěla umýt jarovou vodou.

Šel jsem na hajzl.
Zvedl jsem prkýnko. A víš co? Bylo dole špinavý.
A já se usmál.

Tohle Růža nikdy nedovolila.
A přesto jsem po ní cítil takovej ten smutnej parfém: Clinique + citrónový Savo.

Možná ji pořád miluju.
Možná jsem ji zabil tím, že jsem žil jako divočák a smál se jejímu sanitárnímu odstupu.
Ale víš co? Dneska jsem si dal fazole z plechovky, prdnul si jak dělo, zapálil si Startku, sedl si v trenkách do křesla a řekl nahlas:

„Růžo, ty jsi ledová královna, ale já jsem hajzl na kolečkách. Ale tohle je můj hrad.“

A pak jsem napsal na zrcadlo rtěnkou, co tu nechala:

„Láska není sterilní. A nikdy nebude.”

EDIT: Růžena II. Ex si asi zaslouží celou knihu, možná i dvě .. 30 let společného života se nedá vměstnat do jednoho výkřiku ..