Moulin Rouge

LOJZA A FRANCIE

Seděli jsme s Olafem v hospodě U Splašenýho čuníka. On pil vodku, já rum. Ne nějakej panák pro parádu, ale poctivě, ze sklenky, jako limonádu. Slunce už dávno zapadlo, ale Lojzovo vyprávění právě začínalo.

„Víš, Olaf,“ začal, jakmile zapálil cigáro – ten jeho večně rozžvejkanej Start bez filtru – „Francie .. to je svět jinejch pravidel. Tam chlap může bejt špinavej, zpocenej, s nohama jak septik, a stejně tě chtěj. Ale popořádku.“

Olaf se opřel, přimhouřil oko a čekal. Znal Lojzu. Když se rozjel, svět přestal existovat.

1. zastávka: Restaurace někde mezi Dijonem a Štrasburkem

„Zastavím u takový fajnový putyky, jo. Cedule z kamene, terasa, ubrusy, všechno jak z filmu. Sednu si, listuju menu, tvářím se světově, jako že vím, co dělám. A přitočí se servírka, taková .. kurva, Olaf, to bys musel vidět. Krásná. A voní! Ne jak naše Mařena, co po směně v kantýně smrdí jak utopenec v bedně.“

Lojza potáhl, mrknul na sklenku.

„Říká mi: ‘Bonžůr mesié, co Vám můžu přinést?’ A já, že bych si dal oběd. A vona: ‘A konkrétněji?’ Tak jí koukám do očí a říkám: ‘Konkrétně myslím na šukání, ale teď bych si dal oběd.’ Vona na mě chvíli koukala, pak se rozesmála. A víš co mi přinesla?“

„Co?“ zahuhlal Olaf.

„Hovězí na víně a la piča.“
„Cože?“
„To byl nějakej jejich název, ale chutnalo to jak naše svíčková, jen s vínem. Ale voněla jak ona.“

2. zastávka: Bordel se srdcem

„A pak, po měsíci na cestě, unavenej, v kabině smrad, nohy jak tank, projíždím kolem jednoho baráku s červeným srdcem. Už jsem toho měl plný kecky, tak zastavím. Vejdu dovnitř, a povídám: ‘Dejte mi buřta, pivo a tu nejhnusnější babu, co tu máte.’ A plesknu na pult pětikilo. Eurovku! Vona na to bordelmamá zvedne oči a říká: ‘Za tohle u nás můžeš mít mladou, voholenou, nadrženou holku a půlkilovýho stejka.’ A já na ni: ‘Ale já nejsem nadržený, zlato. Jen se mi stýská po domově.’ Víš co, Olaf? Ta ženská mi pak normálně uvařila. A nic nechtěla. Jen si ke mně sedla. Prej jí to taky všechno sere.“

3. zastávka: Parking u Orly tam, kde se sny potí

„Ale nejlepší místo? Parkoviště kousek od letiště Orly. Věřil bys tomu, Olaf, že tam je takovej zvláštní .. jak to říct .. rituál?“

Olaf naklonil hlavu. „Jakej rituál?“

„Přijížděj tam francouzský paničky. Ty typický. Nohy jak z reklamy, vlasy jak z filmu, prsteny, šály, značky, parfém co ti udělá díru do mozku. A zastavujou v mercedesech, jaguárech, takovejch těch autech, co my nevíme, jak se vůbec píšou.“

„A co tam chtěj?“ ptá se Olaf.

Lojza se pousmál. Byl teď ve vzpomínce. Ne u nás, ale tam. V noci. Na parkovišti.

„Hledaj kamioňáky. Ale ne takový ty vyvoněný z reklamy. Ne, čím špinavější, tím lepší. Oni tě obejdou, očichaj, zkontrolujou nehty. A pak tě prostě vemou. Někdy platěj, jindy jen .. víš jak. Chtěj to tvrdý. Primal. Instinkt.“

„Děláš si prdel,“ zasmál se Olaf.

„Nedělám. Jedna mi dokonce řekla: ‚Votre saleté, c’est un poème.‘ Tvoje špína je báseň. Tyvole, Olaf, kdy ti tohle někdo řekl naposled?“

Dopili jsme. Lojza si nalil dalšího. A Olaf, jindy drsňák, jen tiše seděl a koukal na stůl.

„A víš co, kámo?“ dodal Lojza, „já už ani nevim, jestli to všechno bylo. Ale cejtil jsem se tam jako chlap. Ne voňavej, ne krásnej, ale skutečnej.“

U Splašenýho čuníka se už dávno setmělo. Ale Lojzovy historky svítily dál. Jako červený srdce u bordelu. Nebo jako oči francouzský servírky. Nebo jako rum v nočním skle.

Váš Olaf Tydýt