Milada

Sám si vařím, sám si peru – že se na to nevyseru ..

Byl to jeden z těch večerů, kdy i vzduch má chuť vzdát to.
Opršelý činžák někde u tramvají, co nikdy nepřestanou zvonit,
a malý byt, co vypadá jako krabička od cigaret po rozvodu.

Přišel jsem na její zavolání. Žádná romantika, žádné „chybíš mi“.
Jen pár slov ve zprávě:
„Přijď. Piju. Kouřím. Milada“

Otevřela bosá. V županu posypaném popelem, v koutku lačných úst doutník a zbytková drzost.
Byt voněl whisky, tabákem a něčím, co vonělo už jen tím, že to bylo přítomné.

Sedla si do křesla, které vypadalo, že už slyšelo věci, co se neříkají ani po třetí sklence.

Polonahá, v saténovém županu, co jí držel jen silou vůle a sebevědomí. Noha přes opěradlo, rudý nehet se líně kýval do rytmu Miles Davise, co hrál z praskajícího rádia.

Vedle ní nízký stolek.
Na něm sklenka s whiskey.
A bílá porcelánová miska.
V ní rudý prášek – jemně mleté chilli papričky.
Pekelný večírek nadekorovaný jako čajový obřad.

„Neptáš se, proč to šňupu?“
Ani jsem to nestačil zaregistrovat .

Zabořila prst do sypké ohnivé hromádky,
lehce ji přitiskla k nosní dírce
a nasála.

Zakašlala. Usmála se a odplivla rudou slinu.
Zvedla skleničku, napila se.
Pak se zhluboka nadechla, jakoby po tom přišel klid.
Nepřišel. Ale ani to nečekala.

„Někdy si dělám starosti,“ řekla.
„Někdy si dělám drink.“
Pohlédla na doutník, na oheň ve sklence, na misku plnou bolesti.
„A někdy si to udělám sama,“ usmála se a já v tu chvíli pochopím, že chlapi tu nejsou od toho, aby něco zachraňovali. Jsme jenom rekvizity v jejím filmu, kulisy pro její momenty.

Ten pohled … nepatřil mně. Patřil jí.
Zrcadlu, co nepotřebuje nikoho, aby řeklo – dost.

Seděl jsem tam jako chlapec v knihovně plné zakázaných slov.
Zbytečný.
Ale přítomný.

Šukali jsme spolu ještě pár dní a nocí.
Spali jsme ve stejný posteli, ale každej jiný sny.
Jedli studený zbytky, objednanou pizzu, šňupali čertovo koření, pili whisky, kouřili doutníky a smáli se,
jak jsme skvělí v předstírání, že nám to funguje.

Jednou jsem se zeptal, co chce.
„Chci ráno bez výčitek,“ řekla.
„Chci bejt sama, aniž bych byla opuštěná.“
„Chci žít s chutí. A klidně i s tou žhavou a pálící .. ale po svým.“

Ráno odešla dřív než budík.
Nechala jen dopitý drink, doutník v popelníku
a na zrcadle vzkaz rtěnkou:
Láska je jako make-up.
Po čase sleze.
Díky, žes mě nezkoušel natřít znovu.

Od tý doby si dělám kafe sám.
Drink sám.
A někdy, když mám chuť být masochista, koupím si sušený chilli.
Ne šňupat. Jen položit na stůl.
Vedle prázdné židle.
Vedle vzpomínky.

Protože některé ženy nejsou pro vztah.
Jsou pro paměť.
A ta ..
ta pálí nejvíc.

A někdy?
Všechno naráz.