Máša

MÁŠA

Říkají mi Máša, protože moje máma milovala ruský romány, kde všichni trpí a milují zároveň.
Já jsem měla hlavně bolavý nohy, batoh s jedním špinavým tričkem a kočku – „Jmenuje se Benzín,“ řekla ta holka o kočce. „Jednou spadla do kanistru a voněla tejden jako staniční pumpa. Ale měla ráda tu vůni. Od tý doby jsme spolu.“ Byla jediná, kdo mi věří bez otázek.

Byla jsem na cestě už dlouho. Kam? To je ta šaráda. Nešlo o cíl, šlo o to – nezůstat. Tam, odkud jsem vylezla, byly stěny plný ticha, co řvalo. A chlap, co mě hladil jako půjčku – s úrokama. Tak jsem šla.

Na tu zarostlou stanici jsem došla náhodou. Chtěla jsem jen cigáro a trochu zapomenout, že mám dělohu. Jenže ten vlak .. On tam stál. Ztracenej jak sen prostitutky o manželství. Zarostlý, tichý, ale pořád měl světla. Jako chlap po třech rozvodech, co ještě pořád doufá, že ho někdo pohladí po hlavě.

Vedle mě si sedl chlap. Vypadal jako někdo, kdo ví, jak chutná porážka, ale přesto ji občas pozve na pivo. Kouřil cigáro, co už to dávno vzdalo a civěl na koleje jako na dno flašky, kde by mohla bejt ještě kapka útěchy. Ten typ chlapa, co píše básně, protože nemá na psychiatra.

„Ten vlak přijede?“ zeptala jsem se. Ne proto, že bych doufala, ale protože někdy prostě musíš říct něco nahlas, aby tě to nepřeválcovalo.

„Možná,“ řekl, a já věděla, že ví. Že už tu taky dlouho čeká – možná na vlak, možná na výmluvu.

Benzín se mu otřela o nohu. Schvalovala ho. Kočky jsou lepší než lidi – nikoho nedrží, ale nikdy tě nenechaj padnout úplně.

„Na co čekáš?“ zeptal se pak on, a já mu to řekla bez okolků:
„Na něco, co mě odveze někam, kde už mě neznají.“

A pak to přišlo. Ne vlak. Ne polibek. Ale vědomí.
Že někdy vlak nepřijede, protože už jsi jím byla. A že někdy je lepší být koleje než jízdenka.

Vstala jsem. Benzín taky. Otočila jsem se na něj. Seděl tam jak stanice sama. Sám.
Byl hezký ve svém rozbití.

„Zůstaň tady,“ řekl beze slov. A já kývla. Ale nohy šly dál.

Protože někdy musíš jít. I když vlak nikdy nepřijel.