Marie 2

MARIE – kapitola 2.

Víš, některý večery voní jinak. Unaveně, mastně, sladce.
Jak vývar, co celý den táhneš na plotně a pak tě z něj v noci vzbudí chuť na chleba se sádlem.

Bylo po sedmý večer, měl jsem za sebou přípravu stovky jídel do termoboxů, kuchyň vydrhnutou jako před svatbou, v mrazáku ustlaný masový kuličky a ruce mi voněly po česneku, cibuli a mycím saponátu s citrónem. Přemýšlel jsem, jestli si dám ještě malý pivo, nebo rovnou padnu. V tom – ťuk ťuk – někdo na zadní dveře kuchyně.

Otevřu. A tam Míra.
Starej dobrej Míra. Náš basák ze Smokie revival. Teď už kolega, co mi rozváží jídlo po fabrikách, panelácích a domovech důchodců, kde vzpomínky vaří rychleji než já.
„Nazdar, kuchaři,“ zahučel.
A za ním stín. Žena.

Marie.
Nebo spíš – zase Maruška? Snad pro ten večer a možná už napořád.
Vlasy měla kratší, trochu jinak střižený, ale ty oči? Ty neklamou.
Neuměla se už tak dívat, jak kdysi. Ale stejně ve mně zablikalo něco, co už dávno mělo jen doutnat.
Tichý úsměv, ostýchavý jako pohled přes zpětný zrcátko. A v očích .. únava, co se nedá popsat.

Postavil jsem na kafe. Nalil slivovici. Starou domácí, co zrála ve sklepě vedle brambor a rodinných tajemství. První sklenka šla rychle. Druhá pomaleji.
Míra kecal, smáli jsme se historkám ze zkoušek, jak jsem jednou poblil bicí a jak Mařena prohlásila, že z nás nejlíp hraje reprák.
A pak ztichla.

Řekla, že je čerstvě rozvedená. Že jí chlap zbyl jen v podobě alimentů, co nikdy nepřišly. A že si odseděla pár let.
„Byla jsem celnice,“ řekla.
„LTO?“ hádal jsem.
Přikývla.
„Hloupá doba. Hloupý sny. Hloupá a levná já.“

Chvíli se dívala do hrnku, pak na mě. A já cítil, jak se ve mně cosi hřeje. Ne pýcha. Ne chtíč.
Ale to starý, tichý pnutí.
To, co se ti rozeběhne v břiše, když po dlouhý době uslyšíš své jméno z jejích úst.

Míra mezitím poloseděl a polospal na židli, opřený o lednici.
Mrkla na mě. Ten starej pohled. Už ne tak ostrý jako dřív, spíš něžně unavený. Ale byl tam.
Vysprchoval jsem se. Vzal čistý tričko a čistej dech. Zavolal taxi.

A pak – žár nočního města.
Noční bary, kde světla blikaj jak srdeční arytmie, lidi tančej, aby zapomněli, že je bolí život.
A DJ pustil něco jako funky remix od Boney M, ale to už jsme se drželi za ruce.
Víno. Smích. Doteky.

Mačkali jsme se na sebe při tanci, jak když chceš narvat minulost zpátky do přítomnosti.
A líbali se.
A svět se otočil o pár let zpátky, na chvíli. Ale i chvíle někdy stačí.

Byl jsem kousek před rozvodem.
Ona za ním.
A nebylo už nic, co by nám mohlo zabránit říct proč ne.

Noc byla měkká, město unavený a taxík plynul jak pomalá píseň.
Doma jsme si rozepnuli kabáty.
A v její vůni jsem poznal všechno, co jsem tenkrát nestihl pochopit.
Lásku.
Vinu.
A zbytečnou opatrnost.

„Nechceš hrát znova?“ zašeptala.
„Zpívat?“
„Ne. Hrát si .. že to ještě může bejt dobrý.“

Zahřál jsem poslední zbytek slivovice. A připadal si, jak když jsi na pódiu, světla svítí, lidi tleskaj a ty víš, že jsi konečně zahrál správnou notu.
Poprvé.
A když ti život ještě jednou postaví Marii do dveří otevři je.

Pokračování příště …