Marie 1

MARIE – kapitola 1.

Bylo to dávno. Tak dávno, že si člověk už není jistej, jestli se to vůbec stalo. Ale zůstává vůně piva, cigaret .. pomačkaný trička a zrychlený tep, když se na zkoušce naší kapely Smokie revival otevřely dveře hospodskýho sálu na Bindě – a vešla Maruška.

Říkali jsme jí všelijak. Marie, Majka, Maruška, později taky Mařena. Já jí oslovoval většinou potichu, v duchu, mezi řádkama písniček, co jsme si hráli na to, že jsme lepší než origo.

Byla to holka z vedlejšího vchodu. Sousedka basáka. Jezdila s kámoškama na naše zkoušky. Ne proto, že by nás obdivovala – spíš se chtěla chvíli dívat na kluky, co si myslí, že budou slavní.
Nikdy nezpívala. Jen seděla, pila Kofolu s rumem a dívala se. Tím pohledem, co tě rozebere do posledního šroubku. Tím, kterým ženy přemýšlí, jestli bys stál za hřích – nebo jestli bys měl aspoň zaplatit útratu.

Hustý, černý vlasy, co jí padaly přes ramena jako sametová deka na nekrytý tělo. Oči? Zelenohnědý. Lesní. Ne úplně vlčí, ale taky ne srnčí. Pohled, kterej tě buď probodne, nebo pohladí – podle toho, co zrovna v sobě řešila. A v džínách mezi stehny měla mezeru, tu slavnou fugu, co dělá z obyčejný holky muzeální kus. Byla ten typ, co i když stojí v tichu, je slyšet.

Já se do ní zamiloval dřív, než jsem si to stačil zakázat. Ale nikdy jsem se neodvážil. Hrál jsem si na rebela s bubny, ale srdce mi bilo jako papírová taška v dešti. Vždycky se nějak roztrhla. A než bych se zmohl na gesto, odešla. Vždycky odešla dřív, než jsem si stihl v hlavě srovnat, co bych mohl říct.

A pak se život pustil do rychlíku.

Zmizela z očí, z města, ze vzpomínek. Já prošel vším možným – školou, vojnou, průserem, volantem, první svatbou. Hráli jsme chvíli ještě po svatbách, pak už jen v garáži. A pak ani to ne.

Až jednou ..

Hotel Apollo. Diskotéka. Takovej ten komunistickej skanzen plnej plastovej rostlin a unavených lidí, co si přijdou připomenout, že žijí.

DJ hrál Sweet Child o’ Mine a já si právě nalil do krku nějakou modrou srágoru, když jsem ji uviděl.

Byla tam. Marie. Po tolika letech.

Nejdřív jsem si nebyl jistej. Ale ty oči se nezmění. Ani ten pohyb. A ta fuga mezi stehny – jako kdyby nikdy nezmizela. Džíny na ní seděly jak sen, vlasy už trochu jiný, ale pořád s tím nádechem tmy. Usmála se na mne.

Šel jsem za ní. Kecy, víno, tanec. Ne jeden. Dva, tři. Pak pomalý. Pak držení za boky, líbání. Její parfém mi omotal krk a srdce jak smyčka. Chtěl jsem věřit, že jsme zpátky. Že čas je jen iluze. Že všechno je možné, když se dobře díváš.

Objednal jsem pokoj.

Ležela na posteli. Sundala si boty. A podívala se na mě tak, jak to kdysi dělala u stěny sálu na Bindě. Jenže teď v tom bylo něco navíc. Něco unavenýho. A smutnýho.

„Budu chtít pětikilo,“ řekla.

Polkl jsem.

„Kamarádka mi poradila .. má malýho s Němcem. Platil jí, aby o tom nevěděla jeho Gertuda. Prý je to normální. Aspoň trochu .. víš .. za kus lásky.“

Ztuhl jsem. Jako když ti někdo vymění soundtrack romantickýho filmu za nářez od Slayer.

A pak jsem se začal smát. Hlasitě. Nekontrolovatelně. Jak magor.

Smál jsem se sám sobě, světu, životu, i jí. Ne výsměšně. Jen .. zoufale, absurdně, po všech těch letech.

Otočila se. Bez slova. Jen s tím pohledem. Slzama v něm. A odešla.

Zůstalo po ní ticho. A vůně parfému, co se usadila do závěsů.

Třicet let ticho.
A pak ..

Pokračování příště ……