Eli 9

Bartultovice – konec světa, začátek vesmíru.

Pole, co voněly hnojem a svobodou a domy jako z filmu pro pamětníky, co už nepamatujou ani sebe. Přijeli jsme pozdě – klasika.

Bílý Tesák byl nějak přešlý, jako feldkurát po polní mši, ale pořád vrněl. Eli seděla v kabině s nohama na palubce, kouřila cigáro z vietnamský trafiky a psala báseň o tom, jakou má vejfuk duši.

Neformální sraz českých a polských truckerů – zní to jako začátek vtipu, co skončí bouračkou a láskou v montérkách. Na place stálo asi třicet kamionů, každej jak katedrála na kolech. Česko, Polsko, Slovensko, jeden Rumun, co se ztratil a už nechtěl domů.

Beata a Iwona – dvě polské kamioňačky, co by v Hollywoodu hrály svůdný vražedkyně, ale tady měly olej na nehtách a srdce v termosce. Beata měla cop, co by utáhl i vlek a Iwona smích jako výstražná houkačka na mostě.

„To je moje žena,“ řekl jsem, když se na Eli mlsně podíval nějakej Slovák jako na výprodej. A ona se jen usmála a odpila si z plechovky Radegastu.

Na parkovišti se motal i Lojza – českej klasik, fousatej jak zasloužilej čtenář Trucker magazínu. Na nohou měl dřevěný sandály, co si sám vyřezal. Balil Beatu i Iwonu zároveň, což by mu možná prošlo, kdyby tam zrovna nedorazila Gertruda. Jeho manželka. Oči jak kontrolka motoru a hlas jak naviják, co vřeští, když se píchne pneumatika i ego.

„Lojzo, jestli se na ně jen podíváš, pošlu tě zpátky do paneláku a ty víš, co tě tam čeká. Než jsem vytáhla kuře z mrazáku, tys byl fuč. Eščeže jsem věděla kde tě najdu.“

A našla. Dala mu facku, že se mu obrátilo zpětný zrcátko v levým oku. Beata se smála. Iwona si nalila rum.

Večer přišel oheň. Všude buřty, pívo, hudba z kamionu na externí repráky a kytara, co měla jen pět strun, ale stejně hrála lepší věci než sou slyšet z rádia.

Eli seděla na skládací židli, zabalená v dece a zpívala s Iwonou nějakou starou polskou baladu o řidičovi, co se ztratil v lásce a našel smrt u pumpy. Do očí jí skákal oheň a z cigára padal popel, co voněl jako prázdniny bez dospělých.

„Víš, co mi chybělo?“ zeptala se.

„Co?“

„Tohle. Oheň, lidi, co smrděj potem a ne parfémem a ty, co mě držíš za nohu, jako bys mě chtěl udržet na Zemi.“

Šli jsme kousek do pole. Pod akát. Tam, kde už nehrálo nic kromě cikád a našeho dechu. Eli se opřela o kmen a podívala se na mě tak, že jsem zapomněl, co je za den. A kdo jsem. A proč mám v kapse šroubovák.

„Dneska žádný předehry, Tydýte. Dneska se milujem, protože to dává smysl.“

Pod akátem jsme byli jen my. A listí, co nám padalo do vlasů. Vůně kouře a ženský kůže. Bylo to rychlý, jemný i drsný zároveň. Jako když najdeš poslední cigaretu a zapálíš si ji u benzínky, i když víš, že to nesmíš.

Pak jsme leželi v trávě. Ona si zapálila a já jen koukal na nebe, co vypadalo jako rozbitý čelní sklo.

„Zas mi napiš báseň,“ řekl jsem.

Usmála se, vytáhla zápisník a četla:

„Pod akátem“

miluj mě tam

kde je tráva ostrá

a kůra stromu dře do zad

kde se svět dívá jinam

a já se dívám jen na tebe

jsem tvůj popel

tvůj náklad

tvůj vlek bez brzdy

a když mě zatáhneš za boky

víš, že dojedeme i tam

kam tě žádnej dispečer neposlal ..

Ráno jsme pili kafe z plecháčku a pozorovali, jak Beata učí Gertrudu řídit kamion. Lojza měl na oku monokl a na puse úsměv. Možná si to přece jen zasloužil.

A my? Nasedli jsme do Bílýho Tesáka. Eli si zpívala něco polsky, co znělo jako „Zkurvený lásky mají nejhezčí refrén“.

„Kam dál?“ zeptala se.

„Třeba do háje. Ale spolu.“

Usmála se. Přehodila nohu přes palubku.

„Tak jedem, ty můj pojízdnej blázne.“

Váš Olaf Tydýt