Eli 6

Opět ta Polička. A opět Eli.

Vypálil jsem se svým Bílým Tesákem ze zatáčky jak pirát zpoza skály a tam, na obrubníku vedle silnice, seděla ta zatracená potvůrka – růžový kraťásky, bílé tričko s červeným srdcem a nápisem

„I OLAF“.

Už z dálky se hihňala, jakoby věděla, že si kvůli ní zase urvu kus duše.

„Čau ty starej smetáku,“ křikla na mě, ještě než jsem dobrzdil.

V mezidobí –

Od Baltu odjela Eli fakt do Estonska. Do Viljandi.

S pošahaným rozvozcem, exportérem kyselých okurek Tihhonem Šišovem, co tím žlutým střepem – nějakej hybrid mezi vojenskou sanitkou Š 1203 a žiguli na plyn – vozil okurky a kyselé zelí do Česka. Zpátky pak kynuté knedlíky, protože prej v Estonsku neznaj kvasnice ani hrubou mouku.

Kulový Estonsko, banda šutrů a plísní.

„Polámalo še mu kolečko, v motoru i hlavě“ říká Eli, „a ten debil to chtěl opravit kladivem.“

„A co jsi udělala?“

„Řekla jsem mu, že jebat, že jedu s prvním kamionem co zastaví. Věděla jsem že přijedeš ty, proto jsem si vzala i to triko a pod něj nic.

Už ho mám plnou prdel. Smrdí jako zapařený mokasíny.“

Tihhon ale zdaleka neřekl poslední slovo.

Jakmile mě viděl, že Eli otvírám dveře Tesáka, vylítnul a rozběhl se s kladivem v ruce proti kamiónu.

„ETO MÝ HOLKA! NĚDAŤ! NIČEVA! NIČEVA!“ řval jako zhulenej kosmonaut na dovolené v Gulagu.

Chvíli jsem fakt nevěděl, jestli se mám bránit nebo smát.

Eli mezitím ležérně přisedla, hodila si batůžek pod nohy a prohlásila: „Na toho troubu kašlu. Mám chuť na limonádu a cigáro.

A na tebe. Vezmeš mě někam zpátky, lásko?“

Když se Tihhon uklidnil a s kladivem v ruce se svezl na kolena jak nějaký vyřazený boss z ruskýho videoklipu, ještě se snažil dohodnout.

„Mnoo .. aspoň na usluge, komandir… pešo daleka… já němagu begať.“

Říkám mu, ať si vleze do kuřáku. Měl jsem totiž na návěsu slaný a pálivý chipsy pro Penny v Lipníku. Pěkně mu tam udělám místo mezi nima. Ať si aspoň uvědomí, že život je pálivej a slanej, když to s Eli posereš.

Cestou do Lipníka seděla Eli zabořená v sedadle a psala něco do toho svýho zápisníku, co smrděl po benzínu a rumu. Nakonec mi pár řádků přečetla, jen tak, jakoby nic.

Báseň z Estonska –

v Tartu prší jinak,

a chlapi tam nemluví

jen dejchaj, chlastaj a píchaj

jak kdyby tě těžili

jako rašelinu

chyběls mi, ty krkavče

co piješ kolu z flašky

a říkáš mi

že mám oči jako dětskej krasohled

přísahám, že tě jednou

vytáhnu z kabiny

a celá se na tebe vyleju

jako Estonka v sauně

bez ručníku

a bez zábran

jen s červeným srdcem

a nápisem

kterej nikdo nepochopí

kromě tebe

Zaparkovali jsme k večeru na kraji Borové u servisu.

Tihhon chrápal v kuřáku a v kabině to vonělo po Eli.

Lehla mi na klín a šeptla: „Příště mě nenech jet s Estoncem, jo?“

„Jenom jestli ty sama někdy víš, kam vlastně jedeš,“ povídám jí.

Zasmála se.

A pak mě políbila tak, že jsem zapomněl i adresu vykládky.

Váš Olaf Tydýt