Eli 5

Kolobrzeg, moře a pár dní, co smrděly štěstím i slanou vodou

V Kolobřehu jsem složil náklad – nějaký palety, co šly do skladu rychleji než moje iluze o dospělosti. Bylo horko, pršelo a svítilo slunce zároveň – takový to polský „všechno najednou, včetně deprese“.

„A teď?“ zeptala se Eli, když jsem zaklapl vrata návěsu.

„Teď huráá k moři, jak sliboval leták z dětství i osud,“ řekl jsem a šlápl na plyn.

Našli jsme parking u hotelu Tramp Morski. Za sto zlotých na dva dny – čistej obchod, když si vezmeš, že tam byl výhled na moře, luxusní kadibudka a stín borovic, co pamatujou ještě polský socialismus.

Kamion stál jako loď, co si konečně hodila kotvu. A my v něm – jako pasažéři s lístkem na Titanic, co se rozhodli, že se budou spíš milovat než zachraňovat.

Večer jsme běželi do vody. Ona v ničem, co by si stydlivější slečna nevzala ani do koupelny. Já v trenkách, co pamatovaly lepší časy a horší noci. Slaná voda nás objala jak milenka, co ví, že stejně zase zmizíš.

„Tohle je láska?“ zasmála se Eli, když mi skočila na záda.

„Ne. Tohle je mořská nemoc s erekcí,“ odpověděl jsem a skoro se utopil.

Milovali jsme se ve vodě. Vlny byly svědci. Možná i medúza. A pak na písku. Při západu slunce. A pak znovu. A znovu.

V písku nám zůstaly otisky těl a otisky duší, co se na chvíli rozhodly přestat zdrhat.

A právě při jedný z těch vodních milostných etud – nebo co to bylo – mě něco kouslo.

„Auuu!“ vyjekl jsem, až rackové změnili směr letu.

„Co je?“ zeptala se Eli, zatímco se kolem nás točila vlna plná pěny a romantiky.

„Medúza. Do pytlíku. Jako fakt… do pytlíku!“

„No ty vole,“ smála se, „to si zaslouží léčbu.“

A tak mě vytáhla z vody jako polonahýho trosečníka a na pláži, za větrem a dunou, mi to místo ošetřovala. Svou pusou. Pomalu, něžně a se vší vážností, jakou má holka, co se rozhodne stát se polní zdravotnicí mezi mušlemi.

„Ještě to bolí?“ zeptala se po chvíli.

„Jo. Ale už jinak,“ zachrčel jsem.

„Tak to je správná léčba,“ mrkla a přidala další dávku první pomoci.

V noci jsme seděli na schůdcích kamionu, pili pivo a hráli si na normální lidi.

„Víš, co je na moři nejlepší?“ zeptala se.

„Že schová i ty, co se ztratili na pevnině?“

„Jo. A že si v něm můžeš zaplakat a nikdo to nepozná.“

Ráno jsme šli do kiosku pro kávu. Majitelka byla stará Polka se zlatým zubem, co nám dala kávu a řekla:

„Wy dwie dusze, jedna droga. Ale droga długa i trudna.”

Přikývl jsem, i když jsem rozuměl jen „droga“. Ale znělo to důležitě.

Večer druhého dne si Eli oblékla moje tričko, co vonělo naftou a šamponem z benzínky.

„Musím ti něco říct,“ řekla a podívala se na mě tak, že jsem skoro přestal dýchat.

„Říkej.“

„Nechci tě vlastnit. Ale chci si tě občas půjčovat. Když se mi stýská po světě, co nekecá a jen jede.“

„To si piš, že si mě můžeš půjčit. Já jsem takovej lidovej vůz s poetickou závadou.“

„A co když jednou přijde někdo jinej?“

„Tak mu ukážu, kde je startér.“

Večer napsala další básničku. Do toho novýho zápisníku.

Na titulní stránce bylo nově dopsáno:

„Zápisník holek, co utíkají, ale vždycky vědí, kde parkuješ.“

„Báseň od Baltu“ – promočená a trochu do červena

moře neříká

„miluj mě navždy“

moře říká

„pojď a když budeš dobrej,

neutopím tě hned.“

ty jsi přijel

a přivezl kamion

plnej lásky, co smrdí potem

a teplou colou.

já jsem jen holka

co dává pusu

a pak ti sebere triko

a kousek spánku.

milovali jsme se

ve vodě

na písku

i na zadní nápravě.

a pak tě kousla medúza

do místa,

kde se sny obvykle budí

a chlapi skřípou zubama.

já klekla do písku

jak na oltář

a použila svoji pusinku

jako zázračný sérum.

„už to nebolí?“

šeptám mezi polibky.

„bolí… ale už jinak.“

usmíváš se

a slunce zapadá

do naší plážový ordinace.

spali jsme ve tvým světě

co má 12 kol

a jednu postel

pro dva blázny

co věří v dočasnost věcí

a věčnost okamžiku.

zůstanu?

dokud neucítím další směr.

a pak zas půjdu.

ale ty –

ty pojedeš dál.

a budeš vědět,

že v každým městě

je kousek holky,

co tě kdysi

políbila i tam,

kde se to fakt počítá.

Na cestě zpátky mlčela. Držela mě za ruku a čuměla na cestu.

U pumpy se na mě podívala a řekla:

„Až někdy pojedeš přes Estonsko, možná tam budu. Možná s jiným. Ale když zastavíš, usměju se.“

„A ty mě svezeš?“

„Ne. Jen ti řeknu, že ti to sluší. A půjdu dál.“

A tak jsem ji zas vysadil. A jel.

Protože některý holky nejsou tvý.

Jsou tvý jen ve chvíli, kdy seš ochotnej jet bez mapy.

Váš Olaf Tydýt.

Až na dno, až k Baltskému moři.