Eli 3
ELI – kapitola 3
Léto, jak má být. Vzduch voněl sexíkem, asfaltem a trochou výfukových plynů.
Nejezdil jsem přes Poličku kvůli nákladu. Nemusel jsem. Ale stejně jsem to tam točil jako mlsnej pes kolem uzenářství. Pořád s myšlenkou, že by tam třeba mohla stát. Eli. Ta ženská, co voněla jako problém a smála se jako dýler optimismu na absťáku.
Občas jsem si i připravil kabinu – vyvětral, vytáhl závěsy, co už nesmrděly pěticí dřívějších pasažérek a jedním bezdomovcem, a na sedačku spolujezdce hodil deku, co tolik nekousala. Jako by to mělo nějaký kouzlo.
A pak, v ten jeden den – horko, že se i andělé potili do slipů – jsem ji fakt uviděl.
Tam, kde jsem ji před rokem vysadil. Krásná, zpocená, s batohem, co vypadal lehčí než její minulost. Fajna prcka narvaná v džínách a lehce nadhledovej úsměv, kterej by přiměl i mnicha šlápnout na plyn.
Zastavil jsem to své dělo přesně na značkách. Pískot brzd jak když Elvis zpívá svůj poslední refrén. Stáhl jsem okýnko, otevřel hubu…
A dřív než jsem stihl něco říct, ozvalo se:
„Jééé, Olafík! To je paráda! Jedem?“
„Kam chceš? jedu do Románie“ řekl jsem s úsměvem.
„ÓÓ, Bukurešť, móře Černý jak můj poslední vztah. Máš volno vedle?“
„Už rok,“ řekl jsem a otevřel dveře.
A tak zase jela. Moje Eli. A moje léto.
První kilometry jsme mlčeli. Jen rádio hrálo nějaký remix osmdesátek a tachograf chrčel, jako by mu bylo líto, že se do toho všeho taky nemůže zamilovat. Eli seděla s nohama na palubce, džíny smotaný na podlaze, ty známé růžové kalhotky, v ruce lahev vody a v očích divoký plamen, co nikdy nehasne.
A mne začlo něco tlačit a šimrat v rozkroku ..
„Víš,“ řekla najednou, „já se pokoušela najít toho pravýho Olafa. Fakt. Měla jsem i jednoho z Litvy. Měl dodávku a jiskru. Ale neuměl mě rozesmát, smrděl jako starej sýr a nemenoval se Olaf.“
„To se dá vydržet,“ pokrčil jsem rameny.
„Jo. Ale nesměl do mý kabiny, do mýho JÁ. Ty smíš.“
V Maďarsku jsme spali na pumpě mezi dvěma šouravýma karavanama.
Udělala mi čaj z něčeho, co vypadalo jako pytlík po LSD tripu. Byl hnusnej. Ale od ní chutnal jako první líbání v šatně dorostenek.
V noci si lehla ke mně. V triku, co mi čmajzla minule.
„Nespíš?“ zeptala se.
„Ne. Poslouchám tvoje srdce.“
„A co říká?“
„Že bych tě měl konečně políbit, než zas zmizíš.“
A tak jsem ji políbil. A po dlouhý době jsem si fajně zašukal – jsme si fajně zašukali, vícekrát .. a neodešla.
Zůstala.
Až do Bukurešti. Až k móři ..
Na pláži jsme jedli sardinky z konzervy a pili víno z plastový lahve. Vedle nás křičely děti, psi, nějakej Francouz tančil s nafukovacím krokodýlem a Eli si hrála s mušlema jako malá holka.
A pak se podívala na mě a řekla:
„Tady by se dalo žít.“
„Jenomže my neumíme žít,“ odvětil jsem. „My umíme jenom jet.“
Zasmála se. Ten její smích, co má v sobě pět povídek a jednu bolest navíc.
A pak, večer, když jsme zas byli jen my dva a kabina, mi položila hlavu na rameno a zašeptala:
„Já tě asi…“
„Já vím,“ přerušil jsem ji. „Já taky. Ale říkej to jen v létě.“
Ráno zmizela.
Zase.
Na stole v kabině nechala papírek.
„Díky za moře, Olafíku. Až tě to omrzí, najdeš mě u benzínky ve Varšavě. Odjela jsem s nějakým Pšonkem.
Budu tam stát v sukni, co skoro není, s růžovejma kalhotkama v kapse a s otevřeným srdcem. A tentokrát tě svezu já.“
Smál jsem se. A brečel.
A zas jel.
Do tohoto léta.
Do další Poličky.
Za další Eli.
Protože některý holky tě nechtěj vlastnit.
Chtěj s tebou jen jet.
A to je někdy víc …..
Večer u benzínky jsem si plný splínu otevřel ten její zapomenutý notýsek z minula a do hlavy mne kopla tahle zpověď-
Léto, jak má být. Vzduch voněl sexíkem, asfaltem a trochou výfukových plynů.
Nejezdil jsem přes Poličku kvůli nákladu. Nemusel jsem. Ale stejně jsem to tam točil jako mlsnej pes kolem uzenářství. Pořád s myšlenkou, že by tam třeba mohla stát. Eli. Ta ženská, co voněla jako problém a smála se jako dýler optimismu na absťáku.
Občas jsem si i připravil kabinu – vyvětral, vytáhl závěsy, co už nesmrděly pěticí dřívějších pasažérek a jedním bezdomovcem, a na sedačku spolujezdce hodil deku, co tolik nekousala. Jako by to mělo nějaký kouzlo.
A pak, v ten jeden den – horko, že se i andělé potili do slipů – jsem ji fakt uviděl.
Tam, kde jsem ji před rokem vysadil. Krásná, zpocená, s batohem, co vypadal lehčí než její minulost. Fajna prcka narvaná v džínách a lehce nadhledovej úsměv, kterej by přiměl i mnicha šlápnout na plyn.
Zastavil jsem to své dělo přesně na značkách. Pískot brzd jak když Elvis zpívá svůj poslední refrén. Stáhl jsem okýnko, otevřel hubu…
A dřív než jsem stihl něco říct, ozvalo se:
„Jééé, Olafík! To je paráda! Jedem?“
„Kam chceš? jedu do Románie“ řekl jsem s úsměvem.
„ÓÓ, Bukurešť, móře Černý jak můj poslední vztah. Máš volno vedle?“
„Už rok,“ řekl jsem a otevřel dveře.
A tak zase jela. Moje Eli. A moje léto.
První kilometry jsme mlčeli. Jen rádio hrálo nějaký remix osmdesátek a tachograf chrčel, jako by mu bylo líto, že se do toho všeho taky nemůže zamilovat. Eli seděla s nohama na palubce, džíny smotaný na podlaze, ty známé růžové kalhotky, v ruce lahev vody a v očích divoký plamen, co nikdy nehasne.
A mne začlo něco tlačit a šimrat v rozkroku ..
„Víš,“ řekla najednou, „já se pokoušela najít toho pravýho Olafa. Fakt. Měla jsem i jednoho z Litvy. Měl dodávku a jiskru. Ale neuměl mě rozesmát, smrděl jako starej sýr a nemenoval se Olaf.“
„To se dá vydržet,“ pokrčil jsem rameny.
„Jo. Ale nesměl do mý kabiny, do mýho JÁ. Ty smíš.“
V Maďarsku jsme spali na pumpě mezi dvěma šouravýma karavanama.
Udělala mi čaj z něčeho, co vypadalo jako pytlík po LSD tripu. Byl hnusnej. Ale od ní chutnal jako první líbání v šatně dorostenek.
V noci si lehla ke mně. V triku, co mi čmajzla minule.
„Nespíš?“ zeptala se.
„Ne. Poslouchám tvoje srdce.“
„A co říká?“
„Že bych tě měl konečně políbit, než zas zmizíš.“
A tak jsem ji políbil. A po dlouhý době jsem si fajně zašukal – jsme si fajně zašukali, vícekrát .. a neodešla.
Zůstala.
Až do Bukurešti. Až k móři ..
Na pláži jsme jedli sardinky z konzervy a pili víno z plastový lahve. Vedle nás křičely děti, psi, nějakej Francouz tančil s nafukovacím krokodýlem a Eli si hrála s mušlema jako malá holka.
A pak se podívala na mě a řekla:
„Tady by se dalo žít.“
„Jenomže my neumíme žít,“ odvětil jsem. „My umíme jenom jet.“
Zasmála se. Ten její smích, co má v sobě pět povídek a jednu bolest navíc.
A pak, večer, když jsme zas byli jen my dva a kabina, mi položila hlavu na rameno a zašeptala:
„Já tě asi…“
„Já vím,“ přerušil jsem ji. „Já taky. Ale říkej to jen v létě.“
Ráno zmizela.
Zase.
Na stole v kabině nechala papírek.
„Díky za moře, Olafíku. Až tě to omrzí, najdeš mě u benzínky ve Varšavě. Odjela jsem s nějakým Pšonkem.
Budu tam stát v sukni, co skoro není, s růžovejma kalhotkama v kapse a s otevřeným srdcem. A tentokrát tě svezu já.“
Smál jsem se. A brečel.
A zas jel.
Do tohoto léta.
Do další Poličky.
Za další Eli.
Protože některý holky tě nechtěj vlastnit.
Chtěj s tebou jen jet.
A to je někdy víc …..
Večer u benzínky jsem si plný splínu otevřel ten její zapomenutý notýsek z minula a do hlavy mne kopla tahle zpověď-
„Manifest stopařky“
(nalezeno na straně 43, mezi flekem od tuniskýho čaje a obtiskem rtěnky)
nechci bejt tvoje jistota
ani tvoje pátá polívka v regálu
chci bejt výstřel z ráže, co sis myslel, že už nevyráběj
chci bejt směr, co ti rozhodí kompas
ani tvoje pátá polívka v regálu
chci bejt výstřel z ráže, co sis myslel, že už nevyráběj
chci bejt směr, co ti rozhodí kompas
nejsem „kam jedeš?“
jsem „proč vůbec jedeš?“
jsem „proč vůbec jedeš?“
sukně nosím krátký,
protože dny jsou dlouhý
a výčitky nedýchaj v tomhle vedru
protože dny jsou dlouhý
a výčitky nedýchaj v tomhle vedru
jestli mě chceš
zapomeň na plán
mapa shoří
a benzínka je jen začátek
zapomeň na plán
mapa shoří
a benzínka je jen začátek
neptám se, kam až to zvládneš
jen kolik máš cigaret
a jestli se ti líbí moje nohy
když vystupuju z tvýho světa
jen kolik máš cigaret
a jestli se ti líbí moje nohy
když vystupuju z tvýho světa
a možná někdy vystoupím
ale věř mi –
stopařka, co tě nechá jet dál,
je pořád lepší než ta, co zůstane a hnije vedle tebe v nudě
ale věř mi –
stopařka, co tě nechá jet dál,
je pořád lepší než ta, co zůstane a hnije vedle tebe v nudě
tak mě nehledej
ale když mě potkáš –
zastav
a zeptej se, jestli chci jet.
ale když mě potkáš –
zastav
a zeptej se, jestli chci jet.
možná řeknu ne.
ale ty si to zapamatuješ
do posledního kilometru.
do posledního kilometru.
Tahle báseň byla mezi dvěma jinýma. Na jedný stránce bylo napsaný: „Milovat je jednoduchý. Ale sbalit se a jít, to je odvaha.“
Na tý druhý: „Neptej se, kdy přijdu. Já se neptám, kdy odcházíš.“
Na tý druhý: „Neptej se, kdy přijdu. Já se neptám, kdy odcházíš.“
Ten notýsek byl plnej takových výbuchů. Eli nikdy nepsala dlouho, jen když to v ní bouchlo.
A pokaždý to trefilo.
Tak jako ona.
Váš Olaf Tydýt
A pokaždý to trefilo.
Tak jako ona.
Váš Olaf Tydýt
