Eli 12

Byl to ten typ večera, kdy všechno je cítit naftou, cigaretama a životem, co se valí mezi tachografy a přejezdy hranic jako rozlitý olej pod Scanií.

Amsterdam byl nedaleko, ale my jsme nešli za holkama, trávou ani do muzeí – zůstali jsme na parkovišti pro tiráky, tam, kde kamioňácká romantika páchne chcíplou brzdou a smaženým karbanátkem z mikrotenového sáčku.

Z nás všech jsem měl jedinej výhodu – měl jsem v kastlíku dvoulitrovou flašku domácí slivovice. Poctivý mok z Valašska, co po prvním loku roztáhne zorničky a po třetím vymaže paměť i hranice států. Přijeli Poláci, jeden Estonec, Maďar co smrděl po česneku i ve spaní a nějakej Španěl, co stejně rozuměl kulový, ale lemtal tu slivovici jak limonádu. A pak samozřejmě Eli.

Eli – ve svetru po dědovi, s vlasy jak rozpletenej konopnej provaz a pohledem, co střídal lásku s pohrdáním tak rychle, že si všichni okolo připadali jak pejsci u elektroměru.

Dlouho jen seděla na schůdcích vedle MANa, upíjela, kouřila, a pak ji to trefilo.

„Já vám to, pane, povídám, na ranní vítr teď čekám

ať vypráví mně, jak se toulal nad ní.

Snad vinen je pohár, co leží tu, že vítr v ranním přeletu

mně voní, hm, voní, Vysočinou, Vysočinou ..“

Zpívala to asi hodinu. Vždycky od začátku. Přidávali se Poláci, pak i Maďar, co měl asi pocit, že to je nějaký folklór. A pak už jen Eli. Zpívala, dokud jí nezbyl hlas jen na šeptání.

V jednu ráno se na mě podívala těma očima, ve kterých byla celá Vysočina i její frustrace, a zašeptala:

„Odnes mě nahoru, na plachtu .. v zubech. A znásilni mě jako krajinu, co už dlouho neviděla žádnej orgasmus.“

Vzal jsem ji do náruče. Ne v zubech, nejsem pes. Ale do náruče. A vynesl ji nahoru na korbu, na starou matračku. Tam, na podlaze návěsu mezi big-bagy s chmelem mi Eli zničila poslední zbytky rozumu.

Vůně slivovice, nafty a její kůže byla jak hřebík do rakve mé vůle. Smála se, brečela, škrábala mě do zad a líbala, jak kdyby svět měl zítra vybuchnout.

Ráno bylo kocovinové, studené a tiché.

Přijeli jsme do pivovaru Heineken, složit fůru chmele v big-bezích a naložit várku lahváčů v bednách pro Prahu.

Prý jen řidič dovnitř, hlásil nám sekuriťák v reflexní vestě a s úsměvem holandské apatie.

Eli zůstala venku. Seděla u kafeautomatu, drtila kelímek mezi prsty, a měla v očích toulání.

Já zmizel za bránou.

Trvalo to skoro tři hodiny. Když jsem se vrátil, už tam nebyla.

Jen v automatu, mezi tlačítky „café crème“ a „choco latte“, byl zastrčenej papírek. Pokrčenej, trochu mokrej, ale voněl jako včerejší noc. Eliin rukopis – tancující, trochu opilej, trochu smutnej ..

„Včera jsem tě chtěla mít v sobě až do rána.

Dneska tě mám jen v puse, jak chuť zkažený kávy.

Vysočinou jsi mě nesl – ne v zubech,

ale jako kripl lásku, co si nechce přiznat,

že už se dlouho vleče jen z kopce.

Vzdychala jsem, smála se,

zpívala hymnu polorozpadlýho kraje,

a ty jsi mlčel –

protože víš, že ženský, co zpívají moc nahlas,

dřív nebo později odcházej.

Chtěla jsem,

abys mě zlomil,

ale tys moc něžný.

A pak přišlo ráno.

Smrad z náklaďáků,

moje hlava jak kontejner na zbytky,

a tvý „vydrž tu, hned jsem zpátky“

bylo jako „počkej na mě věčnost“.

A tak jsem čekala.

A tak jsem koukala,

jak kolem jezděj chlapi, co maj v očích dálku

a v srdci bordel.

Ir se smál do fousů

řekl, že mám v očích déšť

a že svět je velkej, když ho nezavřeš v plechový krabici.

Měl roztřesený ruce a voněl po whiskey.

Já měla prázdno.

Tak jsem si sedla do jeho kabiny.

Ne proto, že bych tě neměla ráda –

ale protože jsem tě měla až moc.

Promiň.

Neutíkám od tebe.

Jen si na chvíli odskočím od života.

Až pojedeš kolem Poličky,

zastav se.

Pokud budu doma,

řeknu ti „pojď dál, udělám kafe“.

A pokud ne –

hledej mě u silnice.

S palcem nahoru

a písní v hlavě:

Vysočinou, Vysočinou ..

Eli

Stál jsem tam, kelímek s kávou v jedný ruce, básnička v druhý. V dálce mizelo Volvo s irskou SPZkou.

Možná tam seděla. Možná spala. Možná zpívala Vysočinou, Vysočinou, tomu vousatýmu hajzlovi, co ani neví, kde je Žďár nad Sázavou.

Nastartoval jsem MANa.

Zasunul jsem lístek do přihrádky. Vedle náhradních žárovek a starý fotky Eli z Lídlu, kde se smála, protože ukradla tři pomeranče a já ji kvůli tomu chtěl požádat o ruku.

Zatáhl jsem ruční brzdu a tiše pronesl:

„Tak jo, Eli. Ale počítej s tím, že až zas pojedu kolem Poličky, přivezu víc než slivovici.“

Váš Olaf Tydýt