Eli 10

Ráno vonělo jako mastný kabát.

Kafe z termosky chutnalo po včerejším ohni a trochu po popelu z Eliina cigára, ale Eli mi v hrníčku vytvořila kamion. Krásnej.

Bílý Tesák stál připravený, jako starý pes, co ví, že ho čeká dlouhej den. A já věděl, že to nebude jednoduchý. Protože jsme vezli big-bagy plný sazí do Belgie a protože se zas ozval on – Kajman.

Dispečer.

Lovec kamionů.

Profesionální stresor.

A můj osobní stín.

„Olafe, kde jseš?! Měls bejt už dávno v Liège! A v systému vidím, že stojíš, ty vole, někde u Bartultovic! Co to je?!“

„To je místo, kde lidem ještě voní kravinec a holky maj jméno,“ řekl jsem a típnul hovor dřív, než stačil dostat záchvat.

Vedle mě seděla Eli, zabalená v dece, unavená, ale s očima jako po dešti.

„Mám to, Olafe. Mám krámy. Ale nějak mě to dneska netrápí.“

„Vážně?“

„Jo. Cítím se .. živá. Jako bych mohla obejmout celou cisternu a říct jí: Tak pojď, světe, ukaž mi, co máš.“

Pak si vzala svoje linkovaný peklo – zápisník – a psala.

„Bohyně PMS“

někdy mě bolí vaječníky

jako by si chtěly sbalit kufry a odejít

někam do světa, kde nejsou debilní chlapi

a kde menstruace znamená sílu, ne výmluvu

a přesto

mi dej pusu na břicho

a pohlaď mě, když se svíjím

ne proto, že mě zachráníš

ale protože víš,

že jsem právě teď nejsilnější,

i když krvácím

Do Belgie jsme dojeli s předstihem jen tří hodin a dvou pokusů o rozbití GPS navigace.

Kajman mi volal každou půlhodinu. Jeho hlas měl takovej ten tón, co ti připomene školního dozorce, co ti kdysi zabavil i hokejky, i cigára.

„Olafe tyvole, jestli nestihneš zpátky do neděle, pošlu pro tebe trajler a zametu s tebou jako s vajglem!“

„A já zametu s dispečerem Kajmanem,“ zavrčel jsem do zpětnýho zrcátka a položil mobil na palubku.

Na zpáteční cestě jsem vzal Eli do Sezimova Ústí, kde měla být slavná pouť.

„Maj tam cukrovou vatu, kolotoče a podivína jménem Emanuel Fiala,“ řekl jsem.

„Zní jako někdo, kdo sbírá pohlednice mrtvých babiček a žije s křečkem, co mu říká ‘poručíku’..“

„Blízko. Sbírá podprsenky z keřů. A ten křeček mu fakt utekl.“

Na pouti to vonělo:

cukrem, potem, laciným rumem a smaženou klobásou.

Děti křičely. Dospělí drželi kelímky a iluze.

A uprostřed toho všeho – Emanuel Fiala.

Na hlavě měl slamák, na krku křížek a v ruce štětec.

„Malujete?“ zeptala se Eli.

„Jen to, co neexistuje. Třeba něhu. Nebo klid.“

„A prodáváte to?“

„Ne. To se nesmí. To se dává.“

A podal jí obrázek.

Byl to Tesák. A Eli v něm.

Jako anděl s cigárem, co má pod kabinou peklo.

Večer jsme seděli u stánku, jedli klobásu, Eli pila malinovku a vypadala, jako by právě vyhrála válku s vesmírem.

„Víš, že i když krvácím a bolí mě záda, cítím se jako bohyně?“

„Víš, že i když mě honí Kajman jak podsvinče, chci jet s tebou až na konec světa?“

„Tam jsme byli včera,“ řekla a usmála se.

„Tak třeba ještě jednou.“

Závěrem: poznámky z Elina sešitu, psané fixem z pumpy v Sint-Niklaas:

Můj Olaf má kabinu plnou bordelu, ale v hlavě má pořádek.

A i když se hádáme, vždycky ví, kam jedeme – i když neví proč.

A to mi stačí.

Zítra máme jet do Hamburku.

Kajman volal už dvakrát.

Ale Eli mi zpívá polskou odrhovačku, ve který se říká, že „štěstí je, když ti někdo koupí párek a mlčí, protože tě chápe“.

Tak mlčím.

A jedu.

Váš Olaf Tydýt