Eli 1

Na kopci za Havlbrodem stála Eli. Vysoké podpatky, délka sukně téměř teoretická a oči s výrazem „neptám se, kolik máš v nádrži, ale kolik máš odvahy“. Právě si sundávala růžové kalhotky – z důvodu nouze a ona nechtěla být reklama na vlastní zoufalství.

Přesně v tu chvíli se silnicí rozlehl řev motoru, který zněl jako mix vzteklého medvěda a staré deathmetalové kazety. Kamion značky „MAN“ zastavil s takovou grácií, že by i Vincent Vega pustil volant a tleskal. Za volantem seděl Olaf – muž, jehož dobrá nálada byla větší než jeho svědomí a který měl na přístrojové desce přilepený obrázek Ježíše, ovšem se slunečními brýlemi a nápisem: „Do pekla jedeme zkratkou.“

„Kam to bude, princezno?“ zavrčel Olaf, zatímco jeho pohled přejel Eli tak důkladně, že by jí mohl poslat účet za vizuální prohlídku.

„Do Poličky,“ řekla Eli tónem, který by přiměl i Pannu Marii poslat životopis do Playboye. A pak dodala: „Ale klidně přes ráj, jestli je po cestě.“

A tak jeli. V kabině to vonělo levným tabákem, zpoceným trikem a napůl vypitou touhou po změně. Eli vyprávěla, jak pracovala v call centru, kde jí šéf říkal „kotě“ a klienti „číslo omylem“. Olaf si mezitím utíral čelo ubrouskem s logem benzínky a přemýšlel, jestli se dožije příštího výměnného intervalu oleje.

U Krouny to prasklo – ne pneumatika, ale jejich zbytky zábran. Kabina se proměnila v pohovku pravdy. Olaf řval jména všech svých bývalých (včetně jedné Oktávky), Eli zpívala refrén písně, která nikdy neexistovala, ale stejně měla větší duši než celá popová scéna posledních deseti let.

A v Poličce? Dojeli až tam. Olaf ji vysadil před nonstopem s kebabem a Eli jej líbala, jako kdyby mu chtěla z úst vytáhnout i poslední cigaretu života. Natáhla si kalhotky zpět a s úsměvem řekla: „Příště chci z tebou až do Vídně, ale jenom přes Krounu.“

Váš navýsost spokojený Olaf Tydýt ..