Daniela

Byla jsem dítě, co víc smrdělo naftou než dětským pudrem. První, co jsem viděla po narození, nebyla máma, ale čumák Liazky. Možná mě ani nedonesli domů, ale rovnou na ČSAD. Tam totiž bydlel děda – šofér, tvrdý chlap . A já tam nějak… ztvrdla taky. Ne tělem, to až později, ale duší určitě.

Děda mě tahal s sebou. Ne že bych protestovala – mě místo panenek zajímalo, co je to retardér. Viděla jsem chlapy, jak si tykají, jak si pomáhají, jak si vyměňují klíče, názory, a někdy i manželky. Ale byla v tom čest. Loajalita. Taková ta němá dohoda mezi lidmi, co vědí, že když se ti urve výfuk ve tři ráno na D1, nespravíš to rukama.

A pak jsem dospěla. Taky jsem mohla jít do kanclu, rozplývat se nad Excelem a dělat si selfie s lattéčkem. Jenže ne. Mě to táhlo – na silnici, na cesty, mezi návěsy, pod deku v kabině. Někde mezi cigaretou a startérem mi došlo, že je to vlastně osud. Můj OSUD ..

„Hele, kočko, ty sem nepatříš,“ říkali mi.

„Patřím víc než tvoje šéfová, která neví, co je tempomat,“ odpovídala jsem.

A tak jsem přišla mezi vás. Před léty. Srdce v kapse, stěrače na čele a absťák po dědových příbězích. Všechno, co mi kdy říkal – pokora, úcta, pracovitost, nebrečet, makat, jet dál i když chcípáš – všechno to se mi vrátilo. V lidech, v gestech, v tom, že když tě někdo pustí v koloně, chceš mu poslat kytku.

Říkají, že ženská za volantem kamionu je jako jednorožec. Já říkám – spíš jako vlčice. Tichá, rychlá a když přijde na věc, umí kousnout. Ale není to o pohlaví. Je to o přístupu.

A víš co je na tom všem nejlepší?

Že to pořád funguje.

Když fakt chceš.

A to je, vole, zázrak.

„Nafta místo sunaru, železo místo šminek. Taková je naše Daniela. Vždy s pokorou. A zásadně bez navigace.“