D1

KAMIOŇÁCI – Olaf a láska z D1

Olaf Tydýt, kamioňák tělem i duší, znal D1 jako své zpocené triko – každou výmolovou vrásku, každé neplánované parkoviště aneb „přespíme v odstavném pruhu“. Jeho tahač se jmenoval Bílý vánek, měl sněhobílé poklice a vzadu na návěsu i na kapotě nápis: „Brzdím jen pro kafe a lásku.“

V ten osudný čtvrtek stála D1. Opět. Stála tak dlouho, že tráva u svodidel už měla nárok na stavební povolení k růstu.
Olaf snědl všechny řízky, přehrál si třikrát „Kamionem napříč životem“ a ze zoufalství si dokonce četl návod k použití hasicího přístroje .. prostě – nuda před Brnem ..

Když se kolona pohnula, tak to vzal přes parkoviště a tam ji uviděl. Stopařku. Josefínu. Měla batoh větší než její sebevědomí a palec nahoře jako anténa hledající signál osudu. Olaf, obměkčen, sjel sklo dolů:

„Kam, slečinko?“

„Kdekoli, kde se nehádají šoféři a sou tam vlídné sprchy.“

Olaf se zasmál. „Tak pojď, vítej v Bílém vánku. Tady se hádá jen rádio s GPS a sprcha není – ale máme kanystr!“

Kilometry pomalu ubíhaly (tedy, spíš couvaly), ale rozhovor plynul. Mluvili o životě, o řízcích, o tom, že Josefína chce být spisovatelkou, ale zatím sbírá materiál – hlavně z aut a kamionů. Olaf jí vyprávěl o svých snech: otevřít bistro u D1, které bude prodávat párky v rohlíku, kotlíkový guláš a naději.

Za tři hodiny se posunuli o dva kilometry. Josefína vytáhla termosku. Olaf vytáhl plastové kelímky s nápisem „Piju jen diesel“. Z termosky se linula vůně kávy, z rádia rockové a country balady. Někde mezi šestou dopravní hlídkou a pátým přepočítáním tachometru si uvědomili, že se vlastně potkali přesně tak, jak si přáli – nečekaně, náhodou a mezi dvěma semafory naděje.

Když se kolona konečně rozjela, Josefína řekla:
„Víš co? Nechci jet do Brna. Chci jet s tebou.“

Olaf se usmál, poprvé bez ironie.
„Tak jo, budeš má navigace. Ale bacha – neříkej mi ‚přepočítávám‘. Beru to jako urážku.“

A tak jeli. Pomalu, s klídkem a dlouhým cigárem, jak už to na D1 bývá. A možná, jen možná, jsou tam dodnes – mezi 134. a 135. kilometrem, kde se zrodila láska, naděje, smích a svatý klid dopravního kolapsu.

Pokračování bajky – očima stopařky Josefíny:

Josefína a Kamioňák, co měl Bílý vánek místo srdce

Jedu už třetí den. Autobus mi ujel, vlak měl výluku a Student Agency mě zablokoval, protože jsem se na cestu prý ptala moc filozoficky. Stála jsem na parkingu dálnice D1, kde mne vysadila nějaká rumunská dodávka, připravená na všechno – kromě nudy a deště.

A pak přijel on. Bílý kamion, bílé poklice, nápis „Brzdím jen pro kafe a lásku“. Mávla jsem, spíš ze zoufalství než z naděje. Zastavil. Za volantem seděl Olaf Tydýt – jméno jak z pohádky, která se odehrává na šroťáku. Měl ruce jak hnětač těsta, tričko s nápisem „Diesel je lepší než mléko“, oči unavené, ale upřímné. A tak nějak … milé. Divně milé.

„Kam, slečinko?“ zeptal se tónem, kterým by se jindy ptal: „Kolik tun vezeš?“

„Kdekoli, kde maj humor, čaj, co nechutná jako benzín a sprchu.“

Nastoupila jsem.

Bílý vánek, jeho kamion, byl jak malý svět. Měl závěsy se vzorem plameňáků, plyšového ježka na palubovce a rádio, které střídavě hrálo country, rock, dopravní hlášení a ticho. Olaf mluvil málo, ale když už, bylo to takové … opravdové. Ne jako ty instagramové filozofie o lásce a kozách.

Zasekl se na D1. Překvapení? Ne. Spíš tradice. Ale byla to nejhezčí dopravní zácpa mého života. Mluvili jsme o všem: o dětství, o tom, proč lidi zapomněli koukat z okna, i o tom, že párky v rohlíku jsou metafora života – někdy ti praskne rohlík, někdy ti vypadne párek, ale stejně to sníš, protože nemáš čas řešit ideály.

A já, co jsem doteď utíkala před každým závazkem i jízdním řádem, jsem si poprvé řekla: „Možná tohle není stop, ale start.“

„Víš co?“ řekla jsem mu. „Nechci do Brna. Chci jet s tebou.“

Usmál se. Ne hned. Ale ten úsměv stál za všechny starty, které jsem kdy minula.

A tak jsme jeli. Ne rychle. Ale spolu ..

Váš Olaf Tydýt