Cesty

KAMIÓŇÁCI

CESTA DO HLUBIN KAMIOŇÁKOVY DUŠE

… není to žádná věda, kámo. Chceš řídit kamion? Řiď. Chceš jezdit Evropu? Klidně. Můžeš být chlap s vousy jak Metuzalém nebo ženská s copem a cigárem za uchem. Někoho to táhne, jinýho to žene. A pokud máš doma rodinu, přítelkyni nebo aspoň zlatou rybičku v akvárku – tak si to rozmysli. Láska na dálku je jako Wi-Fi na parkovišti – vypadává a občas to celé zamrzne.

Jenže pokud tě tohle řemeslo trochu baví a ještě navíc si umíš dělat srandu sám ze sebe, máš šanci na přežití. Musíš zkrotit hormony, přijmout fakt, že nejsi James Dean, ale šofér s mastnou kapsou a s křečovou žílou.
Nakopneš gumákem vrtuli, a vyrazíš na cestu, kde ti žádná fanynka nemává růžovým kapesníkem. Jen stařenka v Passatu tě předjede a ještě ti ukáže prostředníček.
Ale pak přijde TO ráno. Motor vrní, měsíc visí nad lesem jak levnej lustr z Kauflandu, horký kafe, Malborka voní a ty se cejtíš skoro jako ve filmu – jako kdyby ten film točil někdo opilej a bez rozpočtu. Jedeš a koukáš, jak se kolem rodí nový den. Trochu krásy i v té špíně bulharského venkova. Trochu romantiky v asfaltu.
Jo, večer jsi parkoval vedle friga. Ten hajzl hučel jak tchyně po třetím rumu. Uvařil sis brambory, k nim maďarskej guláš z konzervy, pustil si dokument o mravencích – a snažil se usnout. Ale nešlo to. Tak jsi jen ležel, převaloval se a myslel na děti, na ženy, na to, jestli tě ještě vůbec někdo čeká.
Pak přišla půl třetí. Budík. Ledová voda, dvě kafe – jedno na probrání, druhý na cestu. Roztáhneš záclonky a … stojí tam Talián. Postavil se ti do výjezdu jak špunt do flašky. Klepeš mu na kabinu, on vystrčí střapatou hlavu jak čaroděj z Itálie a začne ječet. Evropskou hatmatilkou, rukama nohama mu vysvětluješ, že stojí na kurevsky no, prostě na špatným místě. Po půlhodině se pohne, a ty konečně vyrážíš.
Norimberk do šesti, jinak tě zavalí zácpa. Dál pak po A6, Heilbronn, Hockenheim .. klasika. Němec vpředu jede svých poctivých sedmdesátsedm, svatá trpělivost. Ale ty nepospícháš. Jedeš v klidu. Občas si zabroukáš starou baladu, třeba Slzy tvý mámy šedivý, nebo možná jen rádio blbne.
V Laxíku natankuješ za 26 kaček, dáš si sprchu, bagetu, kafe – a zas jedeš dál. Do Belgie, do neznáma. Každý nový sklad je jako nová holka – nikdy nevíš, jestli tě pustí dovnitř, nebo tě pošle do háje už na vstupní bráně.
Večer tě zase čeká parkoviště. Splašení onanisti, zloději s nožem na plachtu, imigranti co by nejradši jeli s tebou do Anglie, kdyby sis nevšiml. Ale ty máš zámky, trubku za dveřmi a pod polštářem starý nůž ještě od táty – jen pro klid duše.
Jen si musíš pamatovat včerejšek – ne jak Olaf kousek za Bruselem na opačném parkingu – ráno za tmy v polospánku vyrazil a probral se až za svítání v Aachenu v Dojč .. dispečerovi se pak vymluvil na svou již pokročilou stařeckou a částečně vrozenou demenci, nabídl pak i svou rezignaci na post ředitele tahací a přepravní soupravy MAN .. nebyla prozatím přijata ..

Takhle nějak vypadá cesta do hlubin duše šoféra. Je tam asfalt, samota, Marlboro, ticho nocí, občas hrčení friga, vůně guláše a vzpomínka na lásku, co voněla bezstarostným životem a smála se ti do ucha, když jsi ještě nejezdil po Evropě, ale po jejím těle ..

Váš Olaf Tydýt ..