Bonie

BONIE, dívka z plakátu

Vystoupila z toho plakátu jako kdyby to bylo jen rozbitý okno mezi dvěma světy. Vůně slámy a koňskýho potu mi přejela přes nos a někde za hrudníkem mi cosi koplo – ne do srdce, ale rovnou do jater.

„Pojď, jen pojď se mnou, chrabrý Olafe,“ řekla a ten tón v jejím hlase byl jak pálenka – sladkej, ale silnej, že se ti z toho zamlží oči.

Stál jsem tam, cigáro v koutku a koukal, jak se jí na větru houpe ten její blonďatej cop, omotanej kouskama provázků a peřím, jako kdyby ho zaplétala v boji mezi dvěma nájezdy. Kůň vedle ní funěl, v očích měl stejný divoký světlo, jak ona.

„Kam půjdeme?“ ptám se, i když jsem věděl, že už je mi to jedno.

„Tam, kde se chlastá z rohů a spí pod nebem,“ odpověděla.

Tak jsem šel. Protože když si tě z plakátu vytáhne ženská, co vypadá, že dokáže zabít medvěda jen pohledem, neptáš se na drobnosti.

První kilometr jsem si myslel, že mě vede do hospody. Po třetím jsem pochopil, že se hospoda jmenuje „šílená noc“ a stojí někde mezi peklem a rájem, uprostřed louky, co voní po dešti a krvi.

A já? Já měl v kapse jen pár vajglů, dvacet kaček, starý jizvy a chuť zjistit, co se stane, když se necháš vést něčím, co už se na tenhle svět narodilo divoký.

Šli jsme dál, dokud se tráva neproměnila v měkký bahno a z dálky se nerozsvítilo oranžový světlo ohně. Kolem něj stály koně, klidný jak sochy, ale v očích měli ten neklid, co má každej, kdo ví, že noc ještě není u konce.

Bonie – jestli se tak fakt jmenovala, nebo si to vymyslela cestou – mě usadila k ohni, strčila mi do ruky roh plnej něčeho, co vonělo po medu a koplo to jak polská vodka. Pila beze slova, jen se dívala. A já pil taky, protože jsem nevěděl, co jinýho se v takovým okamžiku dělá ..

Když se rohy vyprázdnily, naklonila se ke mně. Oheň jí kreslil po tváři zlatý stíny a v očích měla tu zatracenou severskou poctivost. „Zdáš se fajn chlap a líbíš se mi, Olafe,“ řekla prostě, jako by říkala, že venku prší nebo že kůň má hlad.

Nevím proč, ale v tu chvíli jsem jí věřil víc než komukoli jinýmu. Natáhla ruku, chytila mě za košili a přitáhla k sobě. Nebyla v tom něha – spíš hlad. Rty měla studený od větru, ale jazyk horkej jak ta medovina.

Svalila mě na kůži, co tam ležela vedle ohně. Koně za náma tiše frkali, oheň praskal a její vlasy mě šlehaly po tváři. Roztrhla mi košili, prsty zaryla do kůže a já měl pocit, že si mě nebere jako chlapa – ale jako trofej, kterou si vezme lovec, když uloví něco, co mu stálo za ten běh.

Byla syrová, žádný pomalý romantický pohyby – jen rytmus, dech, pot a pocit, že se kolem nás točí celej vesmír.
A pak, když jsme oba leželi vyčerpaní a koukali do tmy, se jen opřela o moje rameno, stáhla z mýho pasu opasek a řekla: „Tohle si nechám. Abys věděl, že patříš mně.“

A já, chrabrý Olaf, jsem poprvé za dlouhou dobu nic nenamítal.

Bonie,
ženská z plakátu,
co má v očích bouři a v pase nůž.

Vytáhla mě z mýho světa,
jako rybu z kalný vody,
a hodila do ohně,
kde se pije, miluje a neumírá potichu.

Tvé vlasy chutnaly po kouři,
tvá kůže po soli,
a tvůj dech mě sekal na kusy
jak sekyra, co zná jen cíl.

Dal jsem ti všechno,
i to, co jsem si nechával na horší časy.
A ty sis nechala můj opasek,
abych si pamatoval,
že patřím divoký ženě,
která se nebojí vzít si, co chce.