Barbora

Prázdný dům a slečna Barbora

Vždycky jsem si myslel, že život je něco jako jízda ve staré Škodovce bez ruční brzdy – jedeš, i když nechceš a když chceš zastavit, tak to obvykle skončí v příkopě.

Tehdy jsem měl sen. Jo, každej nějakej má, dokud mu ho svět nevykuchá jak třídenní rybu na nedělním trhu. Já chtěl mít bílý dům. S verandou, kde voní ranní káva a večerní cigára. A s krásnou ženskou, co ráda spí nahá a nesnáší televizi. A banda děcek, co by mi říkala „tati“, aniž bych musel nejdřív hledat, kdo jejich matka vlastně byla.

A pak – jednoho dne, kdoví proč – jsem přestal před životem utíkat.

Možná mi došel benzín. Možná naděje. Nebo prostě už nebylo kam. A tak jsem koupil ten dům. Bílý. Se slezlou omítkou, s pavučinou v každým rohu a s tichem, co bylo hlasitější než moje spaní.
Se sbírkou starejch krámů a nábytku z předminulého století.
Chtěl jsem ho naplnit ..

Namísto toho jsem tam byl sám. Jen já a ozvěna minulosti. Ráno jsem zdravil lednici a večer postel, která si myslela, že je skládka nevypraného prádla.

A pak přišla ona.

Barbora.

Ne jako hurikán. Spíš jak cigareta, co vám někdo podá, když už jste si přísahali, že s tím skončíte. Měla vlasy, co voněly jako sláma ze stodoly a oči, co by klidně mohly někoho zabít – a člověk by ještě poděkoval. Mluvila málo, smála se moc a píchla mi jehlu do toho místa, který jsem považoval za dávno mrtvý.

Byla jako bordel v kostele. Nepatřila tam – a přesto to najednou všechno dávalo smysl.

Vzala si čaj. Vzala si cigaretu. Vzala si sprchu.
A pak si vzala mě.

Na stole, v koupelně, u dveří, kde se jí pod nohama válela ta stará rohožka s nápisem „Vítejte“. Ta ironie byla sladká jak bourbon s medem. Dýchala mi na krk a přitom šeptala věci, co by kniha hříchů už dávno vyřadila z oběhu.

Byla syrová. Ne jako steak, ale jako zvíře, co přežilo zimu.
Když se mi zakousla do ucha, věděl jsem, že ten barák už není prázdnej.

A najednou začala zaplňovat místnosti.

Ne nábytkem – cha – ale spodním prádlem na klikách, kartáčkem v koupelně a parfémem, co se mě držel i po sprše. Každý ráno mi připomněla, že jsem ještě živej. Někdy rukou, jindy pusou a občas jen tím pohledem přes rameno, co tě donutí chtít být lepším člověkem. Nebo aspoň neumřít hned.

Začala vařit. A pak už nevařila.
Místo jídla servírovala sebe. Teplou, hladovou, hlasitou.

A když jsem si jednou sedl na verandu, jen ve spodkách, s lahví v ruce a s kousancem na krku, došlo mi, že možná jsem nakonec dostal přesně to, co jsem chtěl.

Bílý dům. Ženu. A život, co sice nebyl z katalogu, ale když jsi ho ochutnal, pálil přesně tam, kde měl.

Zůstali jsme tam spolu. Ona, já a stěny, co konečně měly co poslouchat.

A řekl jsem si – možná jsem to nezvoral. Možná jsem to jen vzal oklikou. Do toho bílýho domu jsem nedošel s pochodní slávy, ale dobelhal se s popelníkem plným nedopalků.

A víš co?
Stálo to za to.

Protože i prázdnej dům může bejt domov – když se v něm směje Barbora.

Zapsal muž, co kdysi snil o velkým životě – a nakonec se naučil vážit i toho malýho.

… v tom domě páchlo ticho
jak podpaží boha po flámu
dveře skřípaly víc než moje klouby
a postel brečela pokaždý, když jsem si lehl

chtěl jsem kafe, cígo a klid
dostal jsem studený rohlíky a vzpomínky
co lezly po zdi jak švábi

pak přišla

barbora
jak mokrá facka do rána
košile průsvitná jak moje morálka
a oči, co by rozřízly sklo

nezeptala se
nevysvětlovala
jen rozepnula knoflíky
a já najednou věděl, že žiju
protože jsem chtěl umřít
ale nestihl jsem

její stehna mluvily jazykem
který jsem se nikdy neučil
a přesto rozuměl

chtěl jsem domov
ona mi dala peklo s matrací
a já si přál, ať nikdy neskončí

teď máme dům
bílej jen zvenku
uvnitř všechno páchne potem, vínem
a stříkanci paměti

a já
konečně
nechci pryč ..